Moje maminka je proslavená svou vynikající meruňkovou marmeládou. Mnohé návštěvy, které mají to štěstí a marmeládu u nás ochutnají, o ní ještě dlouho básní a jsou šťastné, mohou-li si alespoň jednu zavařovačku odvézt domů. Maminčina marmeláda má sytě oranžovou barvu (ne vybledle žlutou jako v obchodě) a vyváženou, sladko kyselou chuť. Meruňky zavařuje výhradně domácí ze zahrádky a ne kupované.
I mé tchyni marmeláda chutnala a já pyšně poznamenala, že to je maminčina výroba. „To musí být určitě nějaký speciálně vychytaný recept,“ dumala tchyně, což mě přivedlo k zamyšlení, že recept vlastně neznám! S maminkou jsem marmeládu vařila sice mockrát, ale nikdy jsem asi nevěnovala velkou pozornost poměrům, v jakých maminka ingredience přidávala a v čem jistě tkví kouzlo dokonalé chutě. To musím ale rychle napravit, abych o tak vzácný recept nepřišla.
Vzala jsem si tedy kuchařku, abych zaznamenala tento rodinný klenot a požádala jsem maminku, aby mi sdělila, jak marmeládu vaří.
„Ale na tom nic není,“ prohlásila klidně maminka. To ona říká vždycky o všem, pomyslela jsem si. „Tak kolik cukru dáváš na kolik kila ovoce? A jaký želírovací prostředek používáš? Přidáváš i kyselinu citrónovou?“ zahrnula jsem ji dotazy.
„Já nevím,“ odpověděla maminka, „Já se vždycky podívám na zadní stranu obalu želírovacího cukru a podle toho to udělám.“
„Cože? Takže ty nemáš nějaký super vychytaný recept?“ Byla jsem lehce v šoku a možná taky trochu zklamaná. Už jsem tchyni slíbila, že jí ten super tajný maminčin recept napíšu. Maminka se jen zasmála a řekla, ať z toho nedělám vědu.
Takže v čem tkví ta dokonalá chuť marmelády? Asi je to kombinace dobře zralých meruněk, maminčiny lásky k vaření a trocha rumu na dně zavařovačky, který slouží jako zaručený konzervant.
napsala Adéla Jaworek