Jizva na srdci

Před jednatřiceti lety se mi narodil syn. Zemřel jen pár dní před tím, než se narodil. Tehdy to strašně bolelo. Nechápala jsem, proč se taková věc musela přihodit zrovna nám. Pečlivě jsme si s manželem početí prvního miminka plánovali. Chtěli jsme, aby se narodilo, až se mu budeme moci věnovat. Až budeme bydlet v bytě s koupelnou, budeme mít v kuchyni stůl a v koupelně pračku. A ono to vyšlo! Čekali jsme miminko tak, jak jsme si vysnili. Moc jsme se na ně těšili.

Koupili jsme modrý kočárek. Sice byl z druhé ruky, ale vypadal moc hezky. Od maminky jsme si vyzvedla překrásné bavlněné košilky, jejichž límečky a manžetky vyšívala moje babička pro svou prvorozenou dcerušku. Pak do nich oblékali i jejího bratra, mě, mého bratříčka a já mou panenku. Přesto zůstaly nepotrhané, měkoučké a překrásné. Vyprala jsem je a vyžehlila. Pak jsem je naskládala do poličky v prádelníku, kterou jsme vyhradili oblečkům pro miminko. Nakoupili jsme spoustu bavlněných plínek, protože tehdy pamprsky byly nedostupný luxus, o kterém jsme tak akorát četli v časopisech. Všechny ty plínky jsem vyvařila, usušila na šňůrách na balkoně, vyžehlila a poskládala do úhledných hraniček.

A zavinovačky! Nastávající babička mi přivezla dvě. Jednu slavnostní, ručně vyšívanou s modrými a růžovými kytičkami a ptáčky, opět rodinné dědictví. Druhá byla ozdobená bavlněnou krajkou a dovnitř se strkal polštářek z nejjemnějšího prachového peří. Když se do ní miminko zabalilo, převázala se povijanem – dlouhou bílou vyšívanou stuhou. Tohle jsem uměla. Učila jsem se do povijanu balit mimino – panenku už jako malá holka. Hra na maminku patřila k mým nejoblíbenějším. Teď to ale mělo být doopravdy.

Pociťovala jsem trochu trému. Budu se svému děťátku líbit? Jak zareaguje, až mě uvidí? Nedá se do pláče? Co když si mě prohlídne a začne řvát? Ale ne, budu se mu líbit. Nebo si rychle zvykne. Konec konců, jinou matku nedostane, bude se muset se mnou smířit. Už během těhotenství jsem peskovala manžela, aby nevylizoval po jídle zbytky omáčky z talíře: „Pamatuj, dítě napodobuje rodiče. Musíš se chovat tak, abys byl dobrým příkladem.“ Taky jsem přehodnocovala náš byt a upravovala všechno, co se mi nezdálo, „aby to u nás mělo miminko hezký“.

Poslední týdny těhotenství jsem trávila v nemocnici, prý nějaké komplikace. Nějak moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Ani mě nenapadlo, že bychom o miminko mohli přijít. Manžel za mnou denně chodil a nosil mi z trhu jahody. Vyprávěl mi, co doma ještě vylepšil a připravil. Když mi pak řekli, že „chybí akce srdeční“, pořád jsem to nemohla naplno pochopit. Úplně mi došlo, co se stalo, až jsem porodila „zmlklenečka“. Byl to kluk a měl přes tři kila. Pojmenovali jsme ho Jakub.

Oplakávala jsem ho asi tak měsíc. Pak mě utěšilo, když jsem si uvědomila, že Bůh má Jakoubka u sebe a tam je mu dobře. A že se jednou stejně uvidíme. Všechny ty věci, co jsme pro něj připravili, jsme uklidili do nejhořejšího nástavce skříně, aby nebyly na očích – přece jen to bolelo, ale aby byly po ruce pro další miminko, které přece musí jednou přijít.

Bolavá jizva hořkosti se časem zahojila. Od té doby jsem už mockrát plakala s jinými maminkami, které stejně jako já přišly o svá miminka ještě před jejich narozením. Nám se po čase narodily dvě dcery. Jizva nebolí. Jen zvědavě pokukuju po klucích ve věku mého syna. Jaký by dnes asi byl? Jeho narozeniny si doma s dcerami připomínáme. Představujeme si, jaké by to bylo, mít staršího bratra. Dnes, v den jeho narozenin, jsem sama doma. Přistihla jsem se, že pláču. I když mě vlastně nic nebolí. Je mi dobře, jsem spokojená. Ale stejně oplakávám všechny ty nikdy neprožité chvilky s mým prvorozeným synkem. Mám na srdci jizvu, která nebolí, nijak mi nepřekáží, je úplně zahojená, ale možná mě činí citlivější na bolest jiných.

Moc se těším do nebe. Jaké oči asi má můj syn?