Fakt mi věří

Občas se mi stává, že podléhám malomyslnosti. Myslím si o sobě, že jsem neužitečná, že nic z toho, co dělám, nemá smysl, protože to nikoho nezajímá. Je to hloupé, já vím. Ale občas s tím bojuju. Působím jistě, ale uvnitř se tak necítím. Naposled včera.

Ve čtvrtek měli poprvé v rádiu vysílat můj fejeton jako myšlenku na den. Nepustila jsem si to, zapomněla jsem. Hned mě taky ovšem napadlo, že to nebude poslouchat nikdo. Koho by to mohlo zajímat? Představovala jsem si, že posluchač poslouchá písničky nebo zprávy, ale když někdo začne mluvit, jde si uvařit čaj nebo vynese koš. Snažila jsem se tvářit statečně, že to vlastně nevadí. Když o tom nikdo ani neví, nebude to přece žádná ostuda. No prostě hloupé uvažování, ale bylo to tak, cítila jsem se neúspěšně.

V pátek jsem vlastně už zapomněla, že v rádiu zněl můj hlas a moje myšlenka. Neodvažovala jsem se očekávat nějakou reakci. Styděla bych se někoho zeptat, jestli to náhodou neslyšel a jak se mu to líbilo. Nejbezpečnější se mi zdálo tvářit se skromně a vůbec si nic nepřipomínat. Připadalo mi to tak nějak ctnostné. Ale myslím, že Bohu to přišlo pokrytecké. Jinak by mi totiž neposílal jednu známou paní, která mě razantně vyvedla z omylu. Vpadla do mého knihkupectví jako velká voda a hned mě zavalila proudem své výmluvnosti. Nejen, že mou myšlenku slyšela, ona ji slyšela dvakrát, protože ji to zaujalo a chtěla si to pozorně vyslechnout ještě jednou. Počkala si na opakování. Mně bylo horko a asi jsem se červenala, protože jsem ani nevěděla, že se to vysílá několikrát denně. Nejen, že si to celé pozorně dvakrát vyslechla, ona dokonce šla na místo, o němž jsem mluvila, protože to chtěla vidět a zažít na vlastní kůži. Údivem jsem ztratila řeč. A nejen, že si hned druhý den zašla na kávu na místo, o kterém jsem mluvila, ona jim tam o mně řekla. To už jsem vážně nevěděla, jestli se víc stydím nebo raduju. Pak mi oznámila, že jsem ji inspirovala a že si data vysílání mých příspěvků napíše do diáře, aby je neminula. Protože by jí to bylo líto. Pak si koupila knížku a šla. Když odešla, chtělo se mi brečet. Cítila jsem se úplně přemožená. Tak rázně a rychle mě Bůh už dlouho nepotvrdil. Poslal mi povzbuzení, které se nedalo vyložit jinak než jako povzbuzení. Dal mi zřetelně najevo, že ví o mých pochybnostech a strachu. Přesvědčivě mi projevil svou přízeň. Nezlobil se na mne, že mám zbabělé tendence bagatelizovat jeho dary a jeho záměry se mnou. Přece vím, že chce, abych měla vliv. Připadala jsem si, jako by mne vyvolal z poslední řady, kde se ukrývám ve strachu, aby si mne někdo nevšiml, a posadil na pódium před očima všech. Ví, že se trochu bojím, ale věří mi, že to překonám. Fakt mi věří.

1 názor na “Fakt mi věří”

  1. ♥️♥️♥️ …. ste úžasná …akoby ma vaše knihy sytili….neviem si predstaviť život bez nich ….som po nich vždy pokojná a štastna …a pobavená…ďakujem Bohu za Vas a za take pekne spestrenie života 😍♥️…že takto mysli na nas cez Vas….cez vaše ano….ďakujeme

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík