Ráda pozoruju ptáky. Sýkorky, kosy, sojky nebo strakapoudy obhlížím z okna kuchyně a někdy si na ně beru dalekohled. Ovšem jeden druh ptáků je mi vzácný. Volavky. Mám k volavkám zvláštní vztah. Nevím úplně přesně proč, ale je to tak. Hnízdívají v údolí řeky Dyje, v místech blízko mého rodného města, která mám moc ráda. Vždycky, když jsem je tam mohla pozorovat, což nebývalo často, jsem měla pocit, že to je mimořádný zážitek. I kachny mám ráda, jsou roztomilé, ale jsou vlastně všude. Labutě taky upoutávají mou pozornost ladností pohybu svých dlouhých krků, jenže jsem zažila vzteklého labuťáka, když přede mnou chránil své mladé, a tak mají můj respekt. Čápi jsou legrační ptačí komici. Ale volavky? To je jiná. Připadají mi nesmírně půvabné.
Minulý víkend jsme byli na rekreačním pobytu na Vysočině. S pár přáteli jsme po ránu seděli na břehu rybníka a povídali si o tom, proč jsme Bohu vděční. Všichni říkali opravdu krásné a hluboké věci. Vyprávěli o svých zkušenostech s Boží věrností, jak získávali víru v nejrůznějších situacích, kdy se báli, ale on je podržel. Bylo velmi povzbuzující naslouchat příběhům o novém zaměstnání, které se naskytlo po dlouhém hledání skoro zázrakem. Dojímalo mě, jak hluboký vztah s Bohem navázal jeden z přátel a jak upřímně důvěřuje Boží dobrotě. Pomalu se blížila řada na mne. Co já řeknu? Zavrtěla jsem sebou, protože mě momentálně nic čerstvého nenapadalo. Všechny ty příběhy, co jsme právě vyslechli, byly tak jímavé a hluboké a obsahovaly všechna ta velká a slavná slova. Za co jsem právě nyní Bohu vděčná? Jistěže mám spoustu důvodů a už jsem toho ve svém věku dost prožila, jenže nic z toho, co mi přišlo na mysl, mi nepřipadalo dnešní. V tom zmatku kolem balení, zabezpečení domácnosti, zalévání kytek a pak při postupném prodírání kolonami aut po přecpaných silnicích pátečního odpoledne jsem nějak pozapomněla hledat Boží milosrdenství. Jsem si jistá, že kolem mne bylo, vím to, ale neviděla jsem je. O čem budu mluvit? Všechna ta velká slova vznešených pravd se mi zdála být příliš velká na to, abych je mohla vyslovit důvěryhodně.
V rozpacích jsem vzhlédla do koruny vysoké olše, pod níž jsme odpočívali. Mezi větvemi jsem zahlédla na nebi nějaký pohyb. Letěli tam tři ptáci. Copak to asi letí? Kachny to nebyly, na to byli ti ptáci větší a měli jiný tvar těla. Mohli by to být čápi, protože jsem zahlédla dlouhé nohy, jenže chyběly jim tam ty dlouhé krky. Volavky! Byly to tři letící volavky. Srdce se mi rozbušilo, protože tohle byla jasná odpověď na mou nevyslovenou otázku: Za co jsem právě Bohu vděčná? Vždycky mě nějak překvapí a většinou je jeho vzkaz srozumitelný pouze mně. Jsem za to ráda, protože spolu máme tajnosti. Já vím, že on ví, že já vím. Bylo by mi mohlo nad hlavou letět cokoli, jenže Bůh poslal volavky. Byla bych vděčná i za tři vrabce, jenže Bůh ví. Zná mě dokonale a přesvědčuje mě o tom.
A tak jsem ukázala na nebe a řekla přátelům: No koukněte. Tohle on mi dělá pořád.
Psáno pro Proboha!