Každý člověk je aspoň trochu tvořivý. V mém případě se to projevuje ve všem, co dělám. V kuchyni při vaření, ve výzdobě našeho bytu, v mém oblékání, při práci a vůbec. Jen v jedné oblasti jsem si povšimla, že je to stále stejné, skoro bych řekla nudné, a sice v modlitbách. Proč nejsem tvořivá i v modlitbách?
Koupila jsem si nový bublifuk. Ten nápad mě přepadl před pokladnou v drogérii, kde jsem prováděla nákup docela přiměřený ženě středního věku bez vnoučat. Prací prostředek, zubní pasta, papírové ubrousky a papírky proti zabarvení prádla v pračce. Stála jsem ve frontě, která postupovala jen zvolna, a pohledem jsem bloumala po vystaveném zboží. V poličce tam měli vystavené malé kulaté barevné nádobky s obrázky různých pohádkových hrdinů. Pocítila jsem náhlou nutnou potřebu mít bublifuk.
Moje racionální já namítalo, že je to zbytečnost. K čemu taková věc? Vždyť je to dětská hračka. A žádné děti ve vhodném věku teď kolem sebe nemám. Dokonce ani sousedovy děti už si s bublifukem nehrají. Jenže druhá stránka mého já (a honem nevím, jak bych ji klasifikovala) namítla, že bublifuk je velmi důležitá a potřebná věc, která by mohla obohatit moje ranní uctívání. Jak připustím duchovní důvody, je každá diskuze u konce.
Vybrala jsem si ten modrý s Annou a Elsou. Doma jsem ho uložila rovnou na balkoně do takové bílé dřevěné bedýnky na okenním parapetu, kde schovávám nezbytnosti letního provozu jako pilník na nehty, tužku na sudoku, sirky a čajovou svíčku a balíček papírových kapesníků. Bublifuk se tam krásně vešel a já jsem spokojeně šla po své další práci. Dala jsem prát prádlo, vařila jsem večeři a oběd na zítra, poslouchala u toho zprávy z rádia a vyklidila myčku.
Po večeři jsem sklízela ze stolu a pozorovala pozvolné stmívání za oknem. Pračka hlásila, že doprala. Vybrala jsem mokré prádlo z pračky do plastové nádoby a odnesla ho pověsit na balkon. Když jsem to měla hotové, na chvilku jsem se posadila do křesla. Cítila jsem se unavená a spokojená. Zvládla jsem všechno, co bylo potřeba. Promítala jsem si průběh dne a někde mi tam zazvonila vzpomínka na něco milého, možná trochu nezbedného. Co to bylo? Aha, ten bublifuk!
Sáhla jsem si pro něj a odtrhla celofán kolem víčka. Ještě nebyla tma, tak třeba bych ho mohla ještě teď vyzkoušet. Neváhala jsem a vyfoukla první dávku. Bylo to opravdu krásné. Bubliny se duhově třpytily a klesaly dolů do dvora. Foukla jsem ještě asi dvakrát a pak jsem jen s úžasem pozorovala, jak se změnilo proudění vzduchu a celý oblak bublin začal stoupat vzhůru. Všechny ty nádherné bubliny různých velikostí pomalu stoupaly vzhůru. Sem tam nějaká praskla, ale pořád se jich vznášel pěkný houf.
Srdce ve mně poskočilo. Tak jsem to vlastně myslela, jen jsem si to nedovedla představit. V každé té bublině jsem k nebi posílala poděkování. Za co konkrétně? Ach, kdybych chtěla použít slova, použiju přece slova. Bubliny jsou jiný jazyk.
psáno pro Proboha!.cz
♥️