Některé svátky vypadají jako nepovinné. Působí, jako byste se rozhodnout, jestli je budete chtít slavit nebo jestli je budete ignorovat. Vážně radím, dobře si rozmyslete, pro kterou variantu se rozhodnete. Ono to na první pohled nemusí vypadat, jako něco hlubokého. Květináče petrklíčů se srdíčky na špejlích, přáníčka plná stop po lepidle, takové ty dětské rekvizity nepůsobí jako něco, bez čeho by se nedalo žít. Skutečnost je však daleko významnější a nese hluboký obsah.
„Já jsem si to rozmyslela,“ poplakávala jsem. „Teda nerozmyslela. Já jsem to totiž od začátku tak nemyslela. Mě to strašně mrzí, ale já jsem vám lhala. Nevím, proč jsem neřekla pravdu,“ vzdychla jsem, utřela si uslzené oči a přiznala jsem se konečně naplno. „Já chci oslavu dne matek. Já chci dárek a kytku. Chci slavnostní oběd, který nebudu sama vařit. A chci přáníčka se srdíčkama. Nemluvila jsem pravdu, když jsem říkala, že je to dobrý, že to letos nemusíme slavit.“
Tak a bylo to venku. Strašně se mi ulevilo. Překvapilo mě, jak moc. Nepředpokládala jsem, že to se mnou citově tak otřese. Odmítla jsem totiž slavit Den matek. Domnívala jsem se, že je to ode mne ohleduplnost. Děti už jsou dospělé, v posledních dnech toho všichni měli moc, nikdo neměl kapacitu něco vymýšlet a já jsem se cítila trapně, že ještě já s tím svátkem matek obtěžuju… Připadala jsem si provinile, že po svých drahých požaduju nějaké oslavování. Vždyť vidím, že celý týden usilovně pracují a jsou unavení. Tak jsem řekla, že to letos nemusíme hrotit. Nabídla jsem nedělní oběd jako obvykle a s ničím ať si nedělají starosti. Opravdu jsem si myslela, že mi to bude jedno. Prostě ten den budu ignorovat. Jenže mi to došlo.
Copak je v rodině důležitější osoba než maminka? Nemá snad právě tato osoba být vzorem v lásce a něžnosti? A není snad projevem lásky, že dává a přijímá? Vždyť jsem to přece už dávno pochopila, že láska, která neumí přijímat, vyschne, ucpe se a přestane sama dávat. Maminky by měly jít první příkladem v dávání a přijímání lásky. Svým vyhlášením, že na tom dni nezáleží, jsem vlastně zpochybnila část své výchovy. Nechci, aby si mé dcery myslely, že jednou na mamince záleží a jednou ne. Vždyť budou samy maminkami a vždycky na nich bude záležet. Proč jsem to jen udělala? Možná jsem si tak trochu myslela, že mě budou mí milí přesvědčovat, že nemám pravdu a že si oslavu zasloužím. Ale když jsem řekla, že to není třeba, souhlasili a nikdo mě nepřemlouval. Měla jsem svůj svátek operativně přeložit na vhodnější datum, to se může. Ale nikdy jsem neměla dovolit, abychom mou oslavu úplně zanedbali. Tak jsem se přiznala.
Moji milí se na mne vrhli, objímali mě a ujišťovali, že mě mají rádi a jsem pro ně důležitá, i když jsme neslavili ten den. Zase jsem se rozbrečela. Když jsem si utřela slzy, ptali se mne, jestli chci přáníčka ještě i teď, i když ten svátek už minul a já jsem řekla, že ano. Je to už pár let a já je mám stále schovaná. Jsou důležitější než maturitní vysvědčení. A já už nikdy neodmítnu oslavu svátku maminek.
Psáno pro magazín Proboha!
Dojemné ☺️ tak je to vždycky, když se člověk nevyjádří (nebo vyjádří chybně), co by rád.
Nedávno jsem udělala v něčem možná podobnou zkušenost. V rozhovoru s někým blízkým jsem se rozčilovala nad chováním blízkého člověka, až že mě nakonec vypadlo :“a přitom, co jsme mu udělali?“ a v tu chvíli mi došlo, že jsme neudělali nic. Neudělali jsme nic navíc, co by společným vztahům prospělo. A nakoplo mě to. 😊 Dotyčný si svým chováním o mou pozornost řekl, a to nemusel říkat nic.