Ve čtvrtek večer jsem po návratu z práce pobývala v kuchyni a vařila večeři. Nikdo nebyl doma a já jsem si pustila k práci rádio. Zrovna vysílali zprávy. Mezi jiným paní hlasatelka mluvila o tom, že je dnes Zelený čtvrtek, začínají křesťanské Velikonoce, podle tradice ve čtvrtek Ježíš Kristus slavil poslední večeři a zvony odletěly do Říma. Následovala zvuková ukázka hrkačů a řehtaček, s nimiž procházeli nějakou vesnicí chlapci v krojích. Pak přišly na řadu sportovní výsledky a předpověď počasí.
Zůstala jsem stát jako opařená. V rukou jsem držela nůž a cibuli a najednou mi přestalo být jasné, co to vlastně dělám. Zvony odletěly do Říma? Cože? To je všechno, co z rádia uslyším o Velikonocích? Myslím, že ve mně začal kypět hněv. Zrovna totiž čtu knihu, kde si autor stěžuje, že Bůh nikomu nechybí. No bodejť by chyběl, když mu uletěly zvony do Říma! Tak je to s Velikonocemi pokaždé. Po první větě se sklouzne k folklóru, jako jsou hrkače a řehtačky, pomlázky a panáky, nebo k nějakým pohanským tradicím, jako jsou kuřátka, králíčci, květinky a navracející se život. Nejde o život po vzkříšení v jeho nové kvalitě, o život smrtí proměněný, ale o nový životní cyklus zahájený v jarním období, stejný jako byl loni nebo jako bude příští rok.
O Vánocích slavíme narození dítěte, a to si každý umí představit. Ale velikonoční vzkříšení z mrtvých si nikdo představit nedokáže. Zvlášť když se to nestalo někde na klinice s houfem zdravotníků a se spoustou různých přístrojů. Monitory pípají, křivky životních funkcí na obrazovkách se dramaticky proměňují, lidé v bílých pláštích pobíhají, kontrolují obrazovky, přikládají k tělu bez života čidla a hadičky a snaží se je nahodit k běhu. Elektrošoky a masáž srdce, ventilace dýchá místo vlastních plic. Tak to ale nebylo. Tělo popraveného úředně uznané jako mrtvé bylo uloženo do hrobu vytesaného do skály a uzavřeno velkým balvanem. Hlídáno profesionální římskou stráží. Přesto třetího dne je kámen odvalený a hrob prázdný. Stráž utekla. Tělo vzkříšené k novému životu má také nové kvality. Je si podobné, nese všechny jizvy a stopy po zraněních, může jíst, lze se jej dotknout, avšak prochází zdí. Objevuje se a mizí. Nakonec odejde k Otci, aby mohl přijít Utěšitel.
Ježíšovo vzkříšení je základem křesťanské víry. Pokud vzkříšení není jádrem toho, čemu věříme, není tu nic atraktivního, nic, kvůli čemu by měl člověk zpozornět. Jestli Kristus nebyl vzkříšen z mrtvých, nečeká to ani nás a pak je všechno jedno, stejně všichni zemřeme. Jestli ale vzkříšen byl… byl prvním z nás všech. Pak vzkříšení čeká i nás. Setkáme se s Ním a budeme takoví, jako je On.
Já vím, že zvony doopravdy nikam neletí, že jejich odmlčení stejně jako nepoužití zvonků a varhan při bohoslužbách je výrazem nejvyššího půstu od všech potěšení, protože si připomínáme Ježíšovu smrt. Ale je to zhruba na úrovni debaty, jestli při mši musí být na stole ubrus. Což upřímně řečeno kromě pár zákoníků nikoho dalšího nezajímá. Mluvme o vzkříšení. To je téma, které nám chybí. To je téma, které by nás mělo zajímat, protože se nás bytostně týká.
Psáno pro Proboha!