Zážitek z parní sauny

V zimě ráda chodím do parní sauny. Jednak je to místo, kde se doopravdy zahřeju, jednak tam člověk může být sám, i když v místnůstce sedí víc lidí. Pára bývá tak hustá, že vlastně nikoho pořádně nevidíte. Pokud mám štěstí, nikdo si s nikým nepovídá.

Onehdy jsem se vydala zaplavat si a prohřát se hned z práce. Těšila jsem se. Snášel se soumrak a pofukoval studený větřík. Předjaří, ale ne ještě jaro. S batůžkem na zádech, kde jsem měla plavky a ručník, jsem dorazila k budově na kopci. Docela rychle jsem se dostala k bazénu. Byl plný. Všechny dráhy se hemžily hlavami plavajících lidí. Co budu dělat? Zkusila jsem se vmáčknout do jedné z drah a párkrát jsem ji přeplavala. Bylo to ale nepříjemné. Pořád jsem se musela někomu vyhýbat. Chvíli jsem plavala hrozně pomalu, protože paní v dráze přede mnou plavala tak poklidným tempem, že jsem myslela, že se potopím. Přelezla jsem do vedlejší dráhy, avšak tam mě zase honil jeden z mládenců, kteří mají asi žábra. Plaval rychleji, než jsem zvládla já. Nejspíš polykal pusou vodu a vypouštěl ji ušima. Po dvou délkách bazénu jsem měla plavání v jeho tempu dost. Tohle já nedám. Vylezla jsem z vody a celá udýchaná jsem zamířila ke dveřím s nápisem Pára. Jestli i tam bude plno, tak snad půjdu domů, napadlo mne.

Vstoupila jsem do nevelké zeleně vykachličkované místnosti a neviděla jsem nic. Pára se hustě valila od podlahy a skutečně nebylo vidět, kolik lidí posedává na lavicích po obvodu místnosti. Když si mé oči trochu zvykly, zjistila jsem, že to není tak zlé. Mohla jsem se posadit, a dokonce si i natáhnout nohy. Udělala jsem to. Co možná pohodlně jsem se opřela a zhluboka vdechovala mateřídouškou vonící horkou páru. Představovala jsem si, že je pára všude kolem mne, a dokonce i ve mně, uvnitř mých plic. Málokdy je člověk něčím tak důkladně obklopen.

Seděla jsem v té příjemné horké vůni a cítila jsem, jak mi pomalu po kůži stékají pramínky potu. Hustá pára zaplňovala dokonale celý prostor místnosti. Možná jsem jí plná už i já, když ji pořád vdechuju, napadlo mě. Co mi to jenom připomíná? Čemu je taková situace podobná? Nemohla jsem na nic přijít, ale přece mi to bylo nějak povědomé. Možná tak nějak podobně by se dal vysvětlovat ten biblický verš, že On je ve mně a já v Něm. Byla to hezká představa. Horká, voňavá Boží přítomnost mne pohltila a naplnila zároveň. Vděčně jsem upnula svou duši k té myšlence. Jsi ve mně a já v Tobě, nehlasně jsem šeptala slova toho tajemství. Obklop mě, naplň mě, pohlť mě.

Z místnosti pro parní saunu se stala magická prostora setkání s Boží přítomností. S přirozenou lehkostí jsem vypouštěla své myšlenky, nápady i vzpomínky na chvíle toho dne do svobody bílé páry. Nebyly už moje, ale byly se mnou v Něm. Cítila jsem se očišťovaná, prohřívaná a osvobozovaná zvenčí i zevnitř. Bylo to nekonečně příjemné. Pak pod studenou sprchou jsem se snažila uvědomit si, co jsem to právě prožila. Jak zvláštní, krásné, a přitom obyčejné to bylo. Parní sauna už pro mne nikdy nebude jen zážitkem pro očistu těla. Navždy ji mám spojenou s tím zážitkem a s tím veršem. Připomínkou toho, že On je ve mně a já v Něm.