Žárlivý milenec

Různí lidé se mě občas ptají, jak rozumím duchovnímu rozměru toho koronaviru a všem těm omezením s ním spjatým. Má to vůbec duchovní rozměr? Lichotí mi, že chtějí znát můj názor, ale vlastně si nejsem jistá, co jim mám říct. Někteří se zaobírají teorií o Božích trestech. Ta hrozná nemoc a všechno špatné, co přináší, je trest za naše viny. S tím já nemohu souhlasit. Můj základní úhel pohledu začíná v bodě, který beru jako skálopevný fakt. Tím základem je skutečnost, že Bůh je dobrý. Miluje a vychovává, ale netrestá. Tak ho znám, a to je má výchozí pozice ve vztahu ke všemu ostatnímu. Myslím na to, jak ten virus zastavil šílený trysk celé naší civilizace. Přinutil nás zpomalit. Zavřel nás v našich domovech celé rodiny pohromadě nebo po částech rodin. Některé izoloval úplně o samotě. Skončily všechny naše zábavy a rozptýlení. Nebylo možné se setkávat s přáteli a ani s náhodnými lidmi, s nimiž nás spojovala spoluúčast na něčem hezkém – sport, kultura, církev. Tak trochu jsme všichni zůstali sami.

V první vlně karantény jsem často seděla doma ve svém křesle, na kolenou nějakou knihu, ale nemohla jsem číst. Nedařilo se mi soustředit se na linku příběhu, ani na bohatou slovní zásobu, ani na moudrost některých autorových vět. Nešlo mi to. Jako omámená jsem koukala z okna do koruny stromu a měla jsem velmi silný dojem, že mě Bůh volá. Že po mně bytostně touží a chce mě mít pro sebe. Jako žárlivý milenec odstranil všechno, co mu mě bralo. Bůh je velký romantik a mně takový příběh také vyhovoval. Dlouho jsme pořádně nebyli spolu. Pořád bylo důležitější něco jiného. Dokonce i bohoslužby mívaly přednost před osobním setkáním s ním. Asi toho už měl dost. Chtěl mne, jenom mne. Bez všech obřadů, zvyků a obvyklých řečí. Už jednou jsem prožila s Bohem něco podobného – to tehdy, když převrátil naruby můj modlitební život. Nechtěl už ode mne slyšet žádné nákupní seznamy nebo strategické plány. Žádné mé zbožné úvahy nebo stížnosti. Chtěl prostě jenom mne. Jen hledět na mou tvář, která se mu zdá krásná, jak mi napsal v Písni písní. Tehdy jsem to pochopila a po krátkém váhání jeho nabídku přijala. Bylo to ono. Co ale teď? Prostě býváme jen spolu. Nic neřešíme, na nic se neptám, nic nepožaduju. Jen jsem. A někdy i to je boj. I když mám tolik času a jako by není co dělat. Ale stále jsem přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. Jsem s ním.

Jak mám ale o svém pochopení tohoto času vyprávět někomu dalšímu? Někomu, kdo Boha možná vůbec ještě nezná. Pochopil by to? Já nevím. Jiné vysvětlení ale nemám. Prostě milující Bůh jako žárlivý milenec toužebně volá, abychom mu věnovali pozornost. Nejspíš nás chce zachránit před důsledky našeho nemoudrého způsobu života a to, že s ním netrávíme čas, k tomu jistě patří. Romantický příběh jako odpověď na duchovní souvislosti koronaviru? Nic lepšího nemám.