Credo

Věřím, že zase přijde den, kdy si namaluju pusu červenou rtěnkou a budu se usmívat na každého, koho potkám, a on to uvidí. Je tak divné chodit se zakrytými ústy. Očekávám záplavu odborných studií o důležitém vlivu úsměvu na lidský život. Většinu toho, co neumím říci slovy, povím úsměvem. A já jsem docela upovídaná.

Věřím, že zase půjdu do bistra na oběd a budu jíst u stolu příborem z normálního talíře. Jednou mi jeden číšník v bistru, kam jsem chodila pravidelně na oběd, řekl, že můj úsměv rozzáří celou restauraci a přinesl mi zadarmo po obědě kávu. Se spoustou lidí se známe, protože pravidelně obědváváme u sousedních stolků ve stejné hospůdce. Je to zvláštní spřízněnost.

Věřím, že opět bude možné se na ulici obejmout s kamarádkou, když se náhodně potkáme a ani jedna nebudeme mít neurčité výčitky svědomí, že jsme se mohly možná nevědomky vzájemně jedna druhou nakazit. Bolí mě, když vidím v jejích očích opatrnou nesmělost a otázku: Smím? Potřebuju objímat lidi, které mám ráda a toužím po jejich objetí. Jak líp vyjádřit podporu, povzbuzení, útěchu nebo jen obyčejné přátelství?

Věřím v možnost nového silného prožitku z poslechu hudby, vnímání divadelního představení, společného fandění při sportovním utkání, kdy člověk se stává částí celku a prožívá něco s ostatními o to intenzivněji, že není sám. Plný koncertní sál, narvaný stadion, vyprodané divadlo – jaká je to nádhera sjednotit se v jednom rytmu, v jedné atmosféře, v touze po vítězství. Fandit ve dvou u televize nemůže mít zdaleka takovou účinnost, jako když hulákáte z plných plic spolu s dalšími stovkami nebo tisíci lidí.

Věřím, že když budu chtít, budu moct jít ke kadeřnici každý týden a nebudu k tomu potřebovat nic víc, než její volný termín. Ona bude mít otevřeno a já nebudu muset ladit termíny testování a volného času své kadeřnice. Babička jako mladá novomanželka se nechávala učesat u kadeřnice každé odpoledne, protože šla dědečkovi naproti, když se vracel domů z kanceláře. To byly časy…

Věřím, že bude opět normální chodit do školy, do hudebky, do kroužků, na tréninky nebo jen tak s děckama ven. Budu moci mít otevřené knihkupectví i galerii, pořádat vernisáže s vínem a nikomu to nepřijde mimořádné.

Věřím, že nezapomenu, že to není samozřejmost a budu vděčná za každou z těch normálních věcí, i když budou opět běžně dostupné.