Vyznání

„Tobě ožívají věci pod rukama.“ Tohle bylo to nejkrásnější vyznání lásky, co si pamatuju.

Šlo o starou sifonovou lahev, která stála zapomenutá ve spíži u babičky. O prázdninách jsme tam přebývali a já jsem si vzpomněla, jak za horkých letních dnů, když jsem byla jako dítě ještě doma, jsme si dělávali sifon s domácím sirupem. Cítili jsme se děsně vznešeně, protože jsme měli vlastní bublinkovou limonádu. Kovem opletená lahev stála v zadní řadě za prázdnými zavařovacími lahvemi na polici ve spíži. Tvářila se nenápadně, ale já jsem ji nepřehlédla. Vytáhla jsem ji na světlo. Rozšroubovala jsem ji. Vypláchla. Zdála se v pořádku. „Jestlipak se ještě dají koupit bombičky?“ řešila jsem. Daly. Koupila jsem je. A pak jsem vyrobila sifon jako za starých časů. S velkou slávou jsem jej servírovala do vysokých sklenic s ovocnou šťávou, plátkem citronu a kostkami ledu, jak náleží. To zas byl vliv mé vášně pro noblesu, bonton a úroveň. 

A tehdy mi můj drahý řekl tu větu. Nikdy to nezapomenu.