Trojnásobné potěšení

Jedna z ulic, co máme za rohem, je po celé své délce osázena akáty. Normálně během roku nejsou ty stromy ničím zvlášť zajímavé. Leda by si chtěl člověk testovat vztahy.  Určitě jste, holky, taky v pubertě otrhávaly lístky z akátových větviček a počítaly: „Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě“ a upřeně přitom myslely na toho blonďáka s modrýma očima, co se vám tak líbil.

Zato v květnu je tahle ulice jednou z mých nejoblíbenějších. Akáty totiž kvetou. Skýtají tak několikeré potěšení. Nejprve je to vůně. Ta mě praštila do nosu jako první. Šla jsem si takhle ráno do práce a najednou byla ulice jiná. Něco bylo jinak. Koukala jsem kolem sebe, co se to děje, a bylo to tou vůní. Akáty rozkvetly. Musela jsem zavřít oči, jak to bylo silné. Nádhera! Tento týden budu chodit do práce i z práce výhradně touto ulicí, abych si vůně užila dosyta, než stromy odkvetou, plánovala jsem si.

A tak jsem denodenně procházela tou akátovou ulicí a užívala jsem si vůně. Krom toho jsem se kochala pohledem na bělostné hrozny květů, které se mi vznášely nad hlavou. Stromy vypadaly jako nějaké nevěsty. Celé zahalené v bílé, tak čisté a voňavé. Připadala jsem si jako v nějakém romantickém filmu. Bylo to překrásné.

Dneska jsem šla zase tou ulicí.  Vůně se ještě stále vznášela jako oblak nad chodníkem. Bělostné květy už se nezdály tak bělostné. Zato po zemi lehký větřík proháněl spadaná okvětí, teď už zažloutlá, tvořil závěje a jazyky. Pod nohama to lehce šustilo, když jsem schválně šlapala do nejvyšších hromádek květů. Brouzdat se v závějích květů, to je taky potěšení, napadlo mě, když jsem dumala nad tím, že s vůní akátů už je pro letošek nejspíš konec. Ale smutná jsem nebyla, kdepak. Co nevidět rozkvetou přece lípy…