Tak jsme všichni v karanténě. Sleduju, jak to kdo bere a jak to snáším já. Pořád se nemůžu vzpamatovat z pocitu prázdnin. Já jako knihkupec mám zavřeno. Můj muž jako soukromý učitel má zavřeno. Poskytuje online konzultace. Naše dcery obě vyučují a jsou tedy také doma.
Vůbec nikam nechodím, protože nemusím. Ještě že máme zahradu. Protože je tak krásné počasí, každé dopoledne pracuju na zahradě. Pořád je co vyhrabávat nebo zastřihovat. To jsou přesně ty práce, které miluju.
Ale taky jsem uklidila a vyklidila spíž. A chystám se na další temné prostory v bytě. Denně se modlíme za lidi v první linii. Za doktory, sestřičky, lékárnice, prodavačky, popeláře, listonoše a vůbec všechny, kdo se o nás teď starají. Dík.
Já karanténu naopak nesu hůř. Jsem doma s ročním synem, bydlíme v bytě bez jakékoli zahrady, náš pobyt venku se zredukoval na minimum, skončily kávičky s kamarádkami a návštěvy v rodině a vůbec všechno tak nádherné, čeho jsem si dřív neuměla vážit. Na druhou stranu je to čas na nekonečné čtení dětských knih se synem v klíně, a to oba milujeme. Není jednoduché zabavit doma dítě zvyklé mnoho času trávit venku. Ale mám nekonečně času na to uvědomit si, co všechno jsem měla, a neděkovala za to. A že naše pozemské životy jsou tak moc křehké, že musíme hledět dál na to, co bude po smrti, která je teď víc hmatatelná. Když občas stihnu sednout si ke kávě, povzbuzuje mě Vaše kniha Co Bůh šeptá maminkám. Děkuji za ni 😉
Moudrý postřeh. Děkuji.