„Mně to vlastně docela vyhovuje,“ svěřovala se mi kamarádka, kterou jsem po čtyřech týdnech potkala na ulici. „Pracuju z domu, jednou týdně máme pracovní poradu na internetu, chodím na dlouhé procházky, nakupuju jen to nejnutnější, zjistila jsem, že lidi moc nepotřebuju.“ „To máš dobré,“ poznamenala jsem, protože já sice samotu snáším docela dobře, ale lidi mám taky ráda. „Ale víš co, potkala jsem na chodbě u schránek paní sousedku. Je už starší, taková babička. Je moc hodná. Přebírá mi poštu, když nejsem doma, mám u ní rezervní klíč od bytu, kdyby něco. A ona se málem rozplakala, že jsme se potkaly. Říkala, jak jí chybí kamarádky, s nimiž se setkává každý týden, jak jí chybí syn, snacha i vnučka. Prý jí občas telefonují, ale mají toho všichni moc.“ Pokyvovala jsem hlavou, protože to znám. „Taky máme v domě takové sousedky, je mi jich líto. Vím, že si potřebují nutně popovídat, aby se tolik nebály a nebylo jim smutno.“
„Ona se mi zdála taková deprimovaná. Normálně je to ženská plná energie, ale teď je taková povadlá. Nevěděla jsem, co jí říct. Přece se nemůžu jen tak vyptávat? Vlastně je to cizí paní.“ Překvapilo mě, že někdo může být bezradný z tak jasné situace. „Jak to, že se nemůžeš zeptat?“
„Nevím. Zdálo se mi, že se to nějak nesluší. Mohla by si třeba myslet, že se vtírám. Nechtěla bych působit všetečně. Nebo já nevím, co myslíš?“ rozpačitě se zeptala má introvertní kamarádka. Řekla jsem jí to. Myslím, že jestli kdy se hodilo mít čas na malé povrchní nezávazné hovory, je to nyní. Není potřeba řešit hluboké důvěrnosti, i malý zájem potěší. „Zeptej se jí na cokoli. Na její kočku nebo kanárka, jestli nějakého má. Jak jí roste pažitka nebo kvetou muškáty. A když tě už nic nenapadne, mluv o počasí,“ smála jsem se. Moje kamarádka si do mobilu zapsala dvě tři témata k otázkám a odcházela svým směrem pevně rozhodnutá se své paní sousedky na něco zeptat, až ji příště potká na chodbě nebo před domem. Myslím, že to byl dobrý nápad.