Každý to zná. Poslední chlebíček na míse natřásá srolovanou šunku a volá: „Vem si mě!“ Poslední koláč na talíři se svůdně usmívá a natáčí se vašim pohledům tou pocukrovanější stranou. Poslední čokoládový bonbón v krabici se tváří skoro dietně a budí dojem, že poslední bonbon odčítá kalorie toho předchozího.
Poslední kousky mají nějaké tajemství. Působí přitažlivěji, protože jsou poslední a tím vzácnější. Obecně se považuje za nezdvořilé si takový poslední kousek brát. Asi proto, aby byl dán průchod zdvořilosti, která stanoví dát přednost druhým. Když už musí být poslední chlebíček nebo kousek koláče sněden, patří právo na něj hostu. Pamatuju, jak jsem jako dítě byla s maminkou někde na návštěvě a v bonboniéře na stole zbyl poslední bonbon. Pokud si dobře vzpomínám, ve zlatém staniolu se ukrýval můj oblíbený nugát. U nás doma platilo to pravidlo o posledním kousku pro hosta. Hostitelka je však neznala, nebo byla příliš jemnocitná a nechtěla nás vystavit trapné situaci, a tak bonboniéru s posledním lákajícím čokoládovým kouskem zakryla víkem a odnesla do kuchyně. Strašně mě zklamala a cestou domů jsem to oplakala.
Já jsem dneska nalezla potěšení v podobě poslední lžičky. Vysvětlím. V příborovém šuplíku v kuchyni máme několikero druhů malých lžiček. Pocházejí z různých sad příborů a mají malinko odlišné tvary. Některé mám raději než jiné z důvodů, které nedovedu přesvědčivě vysvětlit. Nejraději používám lžičky z poslední nejnovější sady příborů. Mají velmi příjemný tvar, jemným rýhováním zdobenou střenku a v ruce jsou poctivě těžké, jak se mi to líbí. Pokud mohu, vyberu si vždycky tuto lžičku. Myslím, že nikdo další z rodiny takhle neuvažuje. Nevšimla jsem si, že by nad zásuvkou s příbory váhali. Prostě do ní sáhnou a vytáhnou to, co jim padne do ruky.
Dnes ráno byla zásuvka poloprázdná. Většina příborů ještě trčela v myčce. Zběžně jsem prohlédla oddělení malých lžiček a žádnou ze svých oblíbených jsem neviděla. Trošku zklamaně jsem sáhla po jedné ze zbývajících lžiček a utěšovala jsem se pomyšlením, že je to přece jedno a večer už zase třeba bude zásuvka plná. Pod předposlední lžičkou jsem nahmátla ještě jednu. A k mému velkému potěšení to byla právě lžička z oblíbené sady. Poslední.
Pak jsem si míchala ranní kávu, usmívala jsem se sama sobě a svým pošetilým myšlenkám. Není to snad dětinské? Nejsem tím směšná? Asi jsem. Napadlo mě však ještě něco jiného. Třeba podobně dětinsky a směšně uvažují i jiné ženy a tak trochu se za to stydí stejně jako já. Když to na sebe prozradím, možná se jim uleví a nebudou se svou dětinskostí trápit. Klidně budou bojovat o svůj oblíbený šálek, svůj milovaný polštářek, své stálé místo u stolu nebo cokoli jiného. O potěšení se přece patří bojovat, ne?