„To je on,“ ukazovali mi na nenápadného pána v zeleném tričku, „to on je dneska náš hostitel.“ Rozhodla jsem se, že mu musím popřát. Tak velkorysou oslavu narozenin jsem snad ještě neviděla. Prodírala jsem se za ním mezi skupinkami lidí, kteří postávali se skleničkami vína v rukou, poslouchali hudbu, povídali si, smáli se a byli šťastní.
Někdy se mi stává, že se ocitnu na večírku u někoho, koho vůbec neznám. Ale úplně poprvé se mi přihodilo, že jsem své vlastní narozeniny slavila na večírku v obci, kde jsem nikdy předtím nebyla, s hostitelem, kterého jsem neznala a ve společnosti, která mě překvapila. Všechno se dělo na klidné uličce přec vinnými sklípky. Ten náš byl otevřený a před ním stálo pódium pod plachtou, lavice a stoly a o kousek vedle se nad ohněm otáčely kusy nějakého vepře. Všude to krásně vonělo ohněm. Na stole se nabízely tácky, krajíce chleba, strouhaný křen, hořčice a všelijaká nakládaná zelenina. Ve sklepě byla lednička plná lahví vína, naražená pípa s pivem a skleničky všeho druhu. Všechno bylo volně přístupné, každý se mohl obsloužit podle chuti. V pravidelných intervalech k rožnícímu se masu přistupoval muž v zástěře, okrajoval tenké plátky z povrchu pečeně a nakládal na tácky všem, kdo si je nastavili. V jednu chvíli nějaká žena přinesla plechy s koláči. Za nedlouho se na stolech objevily talíře s řezy koláčů. Všechno bylo tak přirozené, jako byste byli členy velké rodiny. Na pódiu se chystala kapela, která za chvíli spustila rockovou klasiku. Lidé si podupávali do rytmu, někteří tančili, jiní jen tak poslouchali. Všechno prostupující svobodná pohoda se mi zdála úplně neskutečná.
Myslela jsem si, že takhle velkoryse majitel sklepa slaví své narozeniny. Domnívala jsem se, že pozval sousedy a známé. Já jsem se jen svezla s kapelou, v níž hrál můj muž. Pozvání zprostředkoval kamarád a jeho údaje o akci byly takové dost mlhavé. Moc se mi líbilo, že nikdo nikoho nekontroluje a všichni jsou vítáni a pobízeni k jídlu i k pití. Chtěla jsem se seznámit s hostitelem. „To je on,“ ukazovali mi na nenápadného pána v zeleném tričku, „to je náš hostitel.“ Rozhodla jsem se, že mu musím popřát a poděkovat. Tak velkorysou oslavu narozenin jsem snad ještě neviděla. Prodírala jsem se za ním mezi skupinkami lidí, kteří postávali se skleničkami vína v rukou, poslouchali hudbu, povídali si, smáli se a byli šťastní. Přistoupila jsem k tomu pánovi v zeleném a potřásla mu rukou. „Všechno nejlepší k narozeninám, já je dneska taky mám.“ „Já nic neslavím,“ řekl pán, „ale vám přeju všechno nejlepší. Dejte si víno.“ „Vy nic neslavíte? A tak proč to všechno?“ ukázala jsem rukou kolem sebe. Můj nechápavý výraz ho zjevně pobavil. „No víte, já jsem se chtěl s lidmi poradovat a podělit se o to, že se mám dobře.“
Spadla mi brada a slzy mi vstoupily do očí. Neměla jsem co říct. Jen jsem poděkovala. Chvíli mi trvalo, než jsem tu informaci strávila. Panejo, jak takové chování nazvat? Proč tohle neděláme všichni? Každý bychom mohli nějakým svým způsobem vyjádřit vděčnost za to, že se nám daří dobře a podělit se o tu radost. Tak se s vámi dělím o ten nápad. Třeba vás taky něco dobrého napadne.
Psáno pro magazín Proboha!.cz
To musel být krásný zážitek! 😊 Děkuji za sdílení .