Dnes jsme byly vybírat svatební závoj. Moje druhá dcera se totiž zanedlouho vdává. Všechny tři jsme vyrazily na nezvyklou výpravu jako na společné dobrodružství. Jasně, není to tak moc dobrodružné jako vybírat svatební šaty. To jsme si už ale užily s tou dcerou, která se vdávala jako první. To byla tehdy výprava jaksepatří.
Tentokrát si nevěsta zvolila šaty přísně prosté a velmi elegantní. Závoj by měl být jejich hlavní ozdobou. To by člověk neřekl, jaká kritéria bude při výběru závoje hodnotit. Já jsem ještě nikdy nic takového nevybírala. Když jsem se vdávala, dohodli jsme se na malé civilní svatbě, žádné róby ani závoje jsem neřešila. O to víc mi záleželo na tom, aby si moje nevěsta vybrala to nejlepší. Při předchozí naší společné poradě jsme si stanovily, co je vlastně důležité. Zvažovaly jsme délku delší, než bude vlečka svatebních šatů. Nesmí být ostře bílý, protože šaty jsou ve smetanově bílém odstínu a pro jistotu jsme si s sebou vzaly ještě od švadleny i odstřižek látky. Nejdůležitější se nám zdálo vyřešit, jak moc zdobný může být. Úplně hladký se nám nezdál vhodný, ale aby byl ozdobený velmi bohatou krajkou, to se zase nehodilo k nevěstě. Ona není krajkový typ. Stanovily jsme si stupnici zdobnosti závojů od toho úplně bez ozdob, přes jemnou krajku na lemu až po bohaté krajkové ornamenty. Nevěsta si učesala vlasy do tvaru přibližně podobného tomu, který jí vytvoří kadeřnice ve svatební den. Na výběrové řízení jsme se připravily skutečně důkladně. Však nám na tom také záleželo.
Uspěly jsme už ve druhém salónu. Závoj při chůzi na zemi dobře držel tvar, krajka byla jemná, ale zřetelná, délka i barva perfektně ladící. Nevěsta vznešeně kráčela po salónu a zjevně byla spokojená. My dvě hodnotitelky nadšené. Zamluvily jsme si půjčení závoje a spokojeně vyšly na ulici.
V naší kultuře nikdo jiný než nevěsta závoj nenosí. Je to unikátní symbol a může vyjadřovat důležitý obsah. Vybírat s dcerou svatební závoj mi bylo dojemným zážitkem. Nebrečela jsem, to budu nejspíš až ve svatební den, ale dojatě jsem se cítila. I když už moje dcera pár let bydlí samostatně, vnímala jsem výběr závoje ke svatebním šatům jako jakési gesto rozloučení. Vytvoří se svým mužem novou rodinu, novou samostatnou jednotku. Bude patřit ke svému muži. Každé gesto přípravy na svatební den beru jako symbol rozloučení. Jako svatební matka, tedy tchyně, na svatbě nijak aktivně nevystupuju. Nic nevyjadřuju, za nic nejsem zodpovědná. Můžu se plně soustředit na všechno dění. Zdá se mi to krásné a jen trochu smutné. Mnohé rodiny se sňatkem dítěte rozdělily, já doufám, že se to u nás nestane, že jsme naopak o dalšího muže, o nového syna bohatší.
Vyjadřuju tedy tím závojem, že potvrzuju její krásu vnější i vnitřní, zdůrazňuju její nevinnost a čistotu. Tou nadýchanou bílou nádherou, která mé nevěstě bude splývat od hlavy až na zem, vyhlašuju, že jí žehnám na novou životní cestu. Jsem tak ráda, že jsem mohla být u toho, když si vybírala ten pravý závoj. Jsem blažená, že se vdává. Věřím, že ona bude požehnání přinášet všude, kam vkročí.