Dnes chci mluvit o odvaze a vytrvalosti. Potřebujeme obojí. Jedno bez druhého má malý smysl a obojí je stejně těžké. Po roce nenormálního života ve stálých omezeních, nejistotě a strachu každý z nás prošel školením i zkouškami v obou těchto disciplínách. Pro každého z nás mohly tyto vzdělávací lekce mít docela jinou podobu, tak jako život každého z nás je originální a zvláštní. Někdo mohl být novými životnímu okolnostmi a nařízeními vlády donucen dělat věci, o jakých se mu ani nesnilo. Odvaha sem nebo tam, byla krize. Bylo nutné uspořádat život jinak. Přehodnotit práci, povinnosti, radosti, vztahy a fungovat bez ohledu na námahu, nepohodlí, nezvyk a všeobecnou tíživou atmosféru. Tak mnozí a mnohé z nás najednou ztratili své pracovní rituály, které jim pomáhaly se soustředit a podávat dobrý výkon. Museli opustit své pracovní stoly v tichých kancelářích a podávat pracovní výkony od kuchyňského stolu, kde bylo všechno jiné, jen ne klid k soustředění. Z rodičů dětí školou povinných se stali ze dne na den domácí učitelé bez možnosti se pro tuto úlohu rozhodnout. Na jejich odvahu se nikdo neptal. Školy byly zavřené, děti seděly doma, bylo třeba jednat. Ouha, byly zavřené taky školní jídelny, tak k vlastním pracovním povinnostem a výuce dětí přibyla ještě nutnost vařit. Ze dne na den byly zrušeny všechny hudebky, tréninky, skautské oddíly a všechny ostatní kroužky, takže bylo potřeba děti nějak zabavit i v další části dne. O starších rodičích se také musím zmínit, protože nebylo možné je navštěvovat, ale o to víc potřebovali pomoc. Ať už v praktické podobě, nebo v častých telefonátech pro povzbuzení a rozptýlení. Báli jsme se o ně všichni.
Někteří z nás ztratili vládním nařízením možnost si vydělávat, vést své živnosti. Ocitli se najednou bez příjmu a v nejistotě, kdy bude opět možné pracovat. Museli zavřít své obchody, dílny, kanceláře, restaurace, ale dál za ně platit nájem, zálohy na energie, mzdy zaměstnancům a poplatky státu. I domů složenky chodily stejně a ledničky se vyprazdňovaly stejnou rychlostí. Nemohli dělat nic. Nevím, co je horší – zda být donucen k činnosti mnohonásobně převyšující to, co děláme běžně, nebo být paralyzováni vnucenou nečinností. Kdyby nám někdo vyprávěl náš příběh před rokem, nevěřili bychom, že by se něco takového mohlo stát. Pochybuji, že by mnoho z nás věřilo, že lze takovou situaci zvládnout. Nevím, kolik lidí by odvážně řeklo, ano, jen ať to přijde, já se nebojím, tyto těžkosti mne neděsí.
Přišlo to všechno tak náhle, že nebyl čas se rozhodovat pro odvahu. Prostě jsme odvážnými museli být. Může být člověk považován za odvážného, když je odvážný nevědomě? Ale jistě, že ano. Směle se považujte za odvážné, protože se chováte, jako byste takoví byli. Co na tom, že někdy pláčete, odháníte strach a tíživé myšlenky na budoucnost, která je nejistá.
A dokonce se musíme považovat i za vytrvalé, protože naše náročná situace trvá už dost dlouho. Součástí toho náročného stavu je i skutečnost, že jsme kromě nesmírně zvýšených nároků na prožívání života, zajišťování rodiny a blízkých jsme byli zbaveni téměř všech běžných možností útěchy a odpočinku. Jsou zavřené kostely a modlitebny, divadla, koncertní sály a galerie, nemůžeme sportovat, cestovat, a dokonce i kávu si smíme vypít jen z kelímku na ulici. Musíme být vytrvalí, když stále ještě žijeme, smějeme se, máme se rádi a doufáme, že to jednou přejde. Věřím, že Bůh na nás pyšně kouká a říká: Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi a já vám dám odpočinutí. Zasloužíte si je.