V mnoha smutných nebo těžkých situacích umím najít jejich světlou stránku. Je to dar, který jsem v sobě objevila a cílevědomě ho rozvíjím. Zdá se mi být dost užitečný. Pracuju v knihkupectví a tam, mezi knihami, ho často používám. Někdy to vůbec není těžké.
Včera jsem si povídala s paní, která byla tak plná bolesti a smutku, že to z ní prosakovalo ven. Nemusela jsem položit jedinou otázku, stačilo jen jí naslouchat. Vyprávěla mi kus svého života a popsala své trápení posledních týdnů. Byla u konce sil a rozhodla se pro radikální řešení. Opustila toxické pracoviště a nepřátelský kolektiv kolegyň. Pro mne, která z boku pozorovala její příběh, nebylo těžké najít světlé stránky a povzbuzení do budoucnosti. Chápu, že ona je nejspíš vidět nemohla. Na sobě každý vidí dobré i zlé obtížně. Uplatnila jsem svůj dar i krabici papírových kapesníků. Paní odcházela s nadějí a pár knížkami v tašce a já jsem byla spokojená, že jsem naplnila své poslání.
Dnes ráno to bylo mnohem těžší. Starší pán s batůžkem nijak zdrceně nepůsobil. Rozhlížel se po policích s knihami, nic konkrétního nehledal. Občas vytáhl nějaký svazek, který ho zaujal, prolistoval jej a zase vrátil zpátky. Je to útěšné, jen tak si listovat knihami, sama to ráda dělám, a tak jsem mu poskytla čas, aby si to potěšení mohl užít. Zanedlouho si nahlas povzdychl. „Co já budu se všema těma knihama dělat?“ S pochopením jsem se na něj zahleděla. Takové povzdechy tu slýchám často. Pán pokračoval: „Až umřu, tak mě dědicové proklejí. Co oni si s tím vším počnou? Dnes už to nikdo nechce, dokonce ani antikvariáty ne. A to mám opravdu vzácné kousky.“ Pokývala jsem hlavou na souhlas s tím, že je to těžké. Muž pak vypočítával, jaké zvláštní a hodnotné knihy doma uchovává. Zřejmě se specializoval na období národního obrození a shromažďoval všechna díla jednotlivých autorů. Musela jsem celkem vřele souhlasit s jeho lítostivým prohlášením, že to už nikdo nebude číst. Ani já bych to už nečetla. Zdržela jsem se otázky, jestli on to všechno přečetl. Kdo by dneska četl nějakého Puchmajera? Jeho těžké povzdechy a tragický výraz mi připadaly tak trochu směšné. No tak má doma spoustu zaprášených starých knih, které už nikdo nebude číst. To přece není žádná tragédie. Jenže jsem se usmívat přestala, když mi došlo, že toto sbírání knih z určitého období možná bylo smyslem jeho života. Nejspíš těm svazkům přikládal velkou hodnotu. Zdálo se mi, že si uvědomil, že to, co s takovým úsilím shromažďoval, co musel studovat, aby se v tom vyznal, do čeho vkládal nemalé prostředky, se ukázalo jako bezcenné. Jeho hodnota se nepotvrdila. Možná se těšil, že s hrdostí předá svou vzácnou sbírku knih svým potomkům a bude skromně odmítat jejich obdiv a vděčnost. A ono nic. Žádný obdiv, žádná vděčnost se nekoná. To musí být kruté, když člověk zjistí, že celý život se věnoval nějaké vášni, investoval do ní v naději, že buduje něco cenného a pak se ukáže, že se mýlil a všechno to je k ničemu. Jednoho dne přistaví před dům kontejner na tříděný odpad a slavná sbírka skončí v něm.
Neuměla jsem na to nic říct. Zlehčování jeho bolu mi připadlo nevhodné. Na nic útěšného jsem nedokázala přijít. Jen jsem mu popřála, aby dnes našel nějakou radost. Třeba se ještě zastaví a já na něco přijdu.
Psáno pro Proboha!