Některé ctnosti jsou velmi efektní. Taková statečnost se třeba často fotografuje v nejrůznějších jejích projevech na vrcholcích hor, na dně oceánů, ve válečných podmínkách nebo při záchranných akcích v přírodních katastrofách. Stateční lidé jsou obecně obdivováni a oceňováni a nikdo nezpochybňuje, že tato ctnost je nesmírně důležitá a chvályhodná. Některé ctnosti jsou však velmi nenápadné.
Definice říká, že ctnost je navyklý, vypěstovaný sklon k dobrému jednání. Mezi hlavní ze ctností se počítá moudrost, statečnost, mírnost a spravedlnost. Každá z nich pak se skládá z dílčích složek, jemnějších ctností. Já mám odjakživa problém s tichostí. Nikdy mi nepřipadala nějak zvlášť atraktivní. Co na tom je? Domnívala jsem se, že mlčenlivý člověk musí být nutně považován za hlupáka. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak: hlupák, který dokáže mlčet, může být považován za moudrého, samozřejmě jen do doby, než se nějakým nejapným prohlášením projeví. Netoužila jsem zdokonalovat se v této ctnosti. Jenže ono na ní něco je.
Tichost člověku umožní, aby pozorně naslouchal. Díky tomu slyší všechno, co bylo řečeno. Nejde jen o to, že tichý člověk drží ústa zavřená. On bývá tichý i ve svých myšlenkách. Nenaslouchá tedy pouze ušima, ale vnímá i tón řeči, gestikulaci, grimasy a spoustu věcí, které hlučným a rychlým lidem většinou zcela unikají. Ten, kdo ví víc než ostatní, má větší moc. Tichost člověka motivuje, aby hlouběji přemýšlel. To ho přibližuje k moudrosti. Může reagovat citlivěji. V tichu lze slyšet Boží hlas.
Nikdy by mě nenapadlo, že tichost může projevit i písemně. Zdá se mi, že principiálně je to stejné jako u mluvené řeči. Hlučný člověk si na sociálních sítích ani pořádně nepřečte, co někdo jiný napsal a hned na to reaguje. Je zřejmé, že může reagovat na něco, co vůbec nebylo napsáno, co nikdo netvrdil, ale o to vášnivěji rozdmychává spor. Roztomilý zvyk hádat se o článku, z nějž jsme přečetli pouze titulek, je toho důkazem. Když to tak zboku pozoruju, moc si přeju být tichá. Nedávno jsem s úžasem četla diskuzi pod prohlášením Českobratrské církve evangelické, v němž se omlouvá homosexuálům za nepěkné chování k nim, za nedostatek lásky. A víte, co vykřikovali diskutující? Že homosexuálové půjdou do pekla a co je to za pořádek omlouvat se jim. Přitom vůbec nešlo o to, kdo půjde do pekla, ale o omluvu za nedostatek lásky k bližním. Tolik ohně a síry kvůli něčemu, co nebylo vůbec napsáno. Tolik různých výhrůžných citací z Písma, které se ovšem týkaly něčeho jiného nebo byly převráceny naruby. Zrovna ti, kteří se cítili tak silní v kramflecích a zjevně si připadali dost svatí, dštili pohoršení a odsouzení na ty, jejichž hříchem zrovna náhodou netrpěli. Ale copak je někdo dokonale čistý a dokonale spravedlivý? A copak není nejhorším hříchem nedostatek lásky? Tedy přesně to, za co se církev ve svém prohlášení omlouvala. Nechápala jsem, proč se navážejí do lidí, které vůbec neznají, nemají ani ponětí o jejich bolestech a trápeních.
psáno pro magazín Proboha!
Pročítala jsem ty komentáře a bylo mi z toho smutno. Tolik nesmířlivé nenávisti, tolik jedu, tolik samospravedlnosti. Copak jsme neslyšeli o hledání jedné ovečky ze sta, která zabloudila? Každý z nás někde bloudí a Bůh nás všechny hledá. Toužím být tichá a pozorná. Chci slyšet, co kdo doopravdy říká. Chci slyšet, co říká Bůh. To mi voní jednou nenápadnou ctností.
♥️