Naše představa o tom, jaký je Bůh, vypovídá spíše něco o nás než o Bohu. Tohle řekl Thomas Merton a já myslím, že to trefil. Kdyby měl člověk soudit, jaký je Bůh podle toho, jak o něm mluví různí lidé, právem by se zděsil. Jaký Bůh by mohl trestat lidi požáry nebo záplavami, když všichni lidé jsou jeho dětmi?
Teď naposled za velkých požárů v Kalifornii se vyrojily fotky ukazující jediný neohořelý dům mezi všemi ostatními spálenými na uhel s komentáři, které jásají, že dům patřil křesťanům, a proto jej Bůh ochránil. Taková interpretace fotky mi přijde jako úplně falešné svědectví.
Jestliže platí, že Bůh je láska, pak víme, že se neraduje z žádného utrpení. Vždyť on trpí se všemi trpícími. Na jednom každém člověku mu záleží a uchází se o jeho srdce. Podle mne by spíš dávalo smysl, kdyby shořely domy křesťanů, protože ti už vědí, že Bůh je dobrý a že se o ně postará, ale domy pohanů by zůstaly ohněm nedotčeny, aby jejich obyvatelé zažili, že Bůh je miluje. To by byla přece teprve pořádná evangelizace!
Ten, kdo sdílí přesvědčení, že křesťané jsou členy exkluzivního klubu, jehož se tady na zemi nemůže nic dotknout, je dost vedle. Život bez trápení nám bible neslibuje. Slibuje nám Boží přítomnost, díky které můžeme všechno vydržet a obstát. Když se všechno daří, jsme zdraví, bohatí a šťastní, nemůže se projevit, co máme doopravdy uvnitř svého srdce. Teprve, když nás něco bolí, máme starosti a trápení, pak se projeví, co v nás doopravdy je a my můžeme růst. Nevím, jestli je možný růst jinak, než prostřednictvím bolesti. Kdo někdy četl pozorně žalmy, nemohl si toho nevšimnout.
Připadá mi, že ti, kdo se vrhají na pomoc obětem katastrof, posílají peníze, kupují potraviny nebo dokonce sami vyrážejí přispět svou silou a energií tam, kde je to potřeba, se chovají křesťansky, i když by se k Bohu veřejně nepřiznali. Svým chováním to ale dělají. Naopak ti, kdo se vychloubají neopodstatněnou Boží protekcí, působí docela pyšně. Jak to má Bůh s pyšnými, víme.
Psáno pro Proboha!