Někdy může být skvělé, když vysoký státní představitel potvrdí vaše mínění. Řeknete si, že jste to mysleli správně a ačkoli vám vaše okolí nevěřilo, teď se mohou všichni přesvědčit, že jste měli pravdu. Někdy je však takové potěšení zkaleno faktem, že váš správný postřeh odhaloval něco negativního.
První státní návštěva nově zvoleného prezidenta má zvláštní symboliku. Nastavuje vzájemné mezistátní vztahy novým způsobem. Navazuje osobní komunikaci s představiteli sousedního státu, představuje svou osobu a zároveň nové směřování svého státu. Tak nějak to bývá. První státní návštěva nového slovenského prezidenta Petra Pellegriniho se odehrála tento týden a zdá se, že nesla všechny příslušné rysy. Bylo zřejmé, že chce udělat dobrý dojem. Musel vědět, že jeho předchůdkyně u nás byla velice oblíbená, a že to tedy nebude mít snadné, protože v předvolební kampani se od jejích hodnot zřetelně odlišoval. Těžko mohl čekat, že kdyby s podobným nastavením přijel do České republiky a prezentoval se tak, jako v předvolebním klání, že by mu tu vládní představitelé tleskali. Zjevně byl dobře připraven, aby říkal ty správné věty.
Nebyla jsem u těch jednání ani rozhovorů, ale i z toho, co se objevilo ve zpravodajství z návštěvy, se zdálo, že pan Pellegrini tak jako pomrkával, že přece víme, že před volbami se říká něco jiného než po nich. Že samozřejmě nemůžeme brát vážně ta kategorická vyjádření a prokazatelné nepravdy. Vlastně se veřejně přiznal k tomu, že lhal. Copak nám to může být jedno, náš prezident to není. Zvolili si ho, ať si ho mají. Ale možná přece jen nám to lhostejné být nemůže. Nejde o nového slovenského prezidenta, jde o lež vyřknutou ve veřejném, ba dokonce velmi oficiálním prostoru. Skoro nás to nepobuřuje, už jsme si zvykli, že veřejní představitelé, politici a ti, kdo se za ně pokládají, nám do očí lžou. Množství nepravd a míra bezostyšnosti snižujínaši citlivost vůči prolhanosti. Neohradíme se. Pokrčíme rameny a nanejvýš si povzdechneme jako kdysi Pilát: Co je pravda?
Jenže my často víme, co je pravdivé. Přesto pravdu nehájíme. Víme, co je správné, ale neohradíme se, pokrčíme rameny a nanejvýš si povzdechneme, že je to těžké.Myslím, že bychom s takovou reakcí měli skončit. Svou lhostejností a pasivitou se stáváme spoluviníky. Když se loučila končící slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, mnozí se jí omlouvali, že se jí nezastali. Že ji nehájili před lživými obviněními a sprostotou vyprovokovaného davu. Bylo to hezké a dojemné, ale cítila jsem přitom jistou nepříjemnou pachuť, že takové gesto přišlo už pozdě. Tehdy ji měli bránit.
Návštěva Petra Pellegriniho potvrdila, co si mnozí mysleli, a sice, že v kampani lhal a že mu to prošlo. Tušili jsme to, mnozí věděli. Máme zkušenosti i z naší české politické scény, že lež lhářům u veřejnosti velmi často prochází. Dokonce jsme zažili, že soudem několikrát usvědčený a odsouzený lhář neváhal kandidovat na nejvyšší funkci a byl do ní zvolen. Kdybychom něco takového četli jako zprávu z jiné země, možná bychom si pomysleli, co to je za kulturu, že si svobodní občasné zvolí někoho takového. Ale naše citlivost vůči lži je poškozená, ztrácíme ji. Lhářům by to nemělo procházet. Pojďme si to nenechat líbit.
Psáno pro Proboha!