Ráno jsem byla na koupališti, abych si zaplavala svou letní denní dávku. Počasí se mimořádně vydařilo. Slunko ještě moc nepražilo, voda byla svěží a lidí zatím jen málo. Miluju tyhle chvíle. Rozrážím klidnou vodní hladinu a sleduju vlaštovky, které se jí v letu dotýkají. Vychutnávám si pravidelný rytmus plaveckých temp a svého dechu. Cítila jsem se dokonale šťastná.
Mé dokonalé štěstí trvalo do chvíle, kdy na koupaliště dorazil tatínek se dvěma dětmi. Navlékl na ně všemožné rukávky a plavací kruhy a nechal je cákat a hemžit se na schodech do velkého bazénu. Dětičky byly roztomilé, jen strašně hlučné. Prakticky v kuse vřeštěly a pištěly, vykřikovaly a ječely. Nebyly to zvuky hádky nebo vzteku, kdepak. Byly to zvuky čiré radosti ze života. Mě ale štvaly. Já jsem chtěla své ranní ticho. Přistihla jsem se, že na ně hledím pohledem, který nebyl prost zášti. Přemýšlela jsem, jestli se s tím dá něco dělat. No ale nebyly to moje děti, ba ani děti někoho známého a zjevně nedělaly nic špatného. Jen se prostě hlasitě radovaly. Chápala jsem to, ale přesto mi to vadilo. Došla jsem k závěru, že jediným řešením bude, že já změním svůj postoj. Plavala jsem dál a snažila jsem se nesoustředit na zvukové efekty. Po chvíli se mi zdálo, že jsou děti nějak tišší, pak vylezly z vody a posunuly se kousek dál od bazénu někam na deku.
Sama jsem se taky na chvíli uvelebila na lehátku. Přemýšlela jsem, proč mě ty děti tak dráždily, vždyť vlastně byly roztomilé. Vždyť děti obecně mám ráda. Když mě v noci vzbudí pláč malé Majdalenky od sousedů, vůbec mi to nevadí. Ani mě nenapadne se zlobit. Jen si pomyslím, že asi nastává čas kojení, otočím se na druhý bok a spokojeně spím dál. Mohlo by to být tím, že ji znám? Že znám její rodiče? Že je to prostě Majdalenka? Možná by to mohlo být stejné, jako když jsem se bála homosexuálů, protože jsem žádného neznala. Pak jsem zjistila, že jedna moje kamarádka se nevdá, protože se jí líbí holky. A jo, řekla jsem si, tím se to vysvětluje. Na mém vztahu k ní se nic nezměnilo, dál ji mám ráda pro její osobnost. Je vtipná, chytrá, laskavá a umí povzbudit. Proč bych se jí bála? Nejspíš je to obecné pravidlo, že se bojíme toho, nebo těch, co neznáme, nemáme je rádi a považujeme je za nebezpečné. Když ale neznámý dostane jméno, příběh a třeba ještě společný zážitek, je po nebezpečí.
Zkusili jste se někdy seznámit s někým, koho jste se trochu báli, komu jste nedůvěřovali, kdo vám byl divný? Možná byste to mohli zkusit.