Lobelky

Máme v domě pár starších lidí. U nás na patře žije starší dáma. Je jí už dost přes osmdesát a není už tak energická a nezdolná, jako si ji pamatuju. Miluje květiny, stará se o spoustu květináčů a malou zahrádku. Teď, když máme karanténu, je vlastně pořád sama. Ptala jsem se jí, jestli nechce přinést nějaký nákup nebo něco zařídit, ale odmítla mě. Řekla, že každodenní ranní vycházka do obchodu v naší ulici je jejím jediným společenským kontaktem. Nikam dál si netroufá chodit. Chce být disciplinovaná. Svým dětem zakazuje návštěvy, protože tu jsou vnoučata a pravnoučata a ona nechce mít nikoho na svědomí. Přemýšlela jsem, jak ji potěšit, ale všechno, co mě napadlo, ona odmítla. Knihu půjčit nechce, znovu si pročítá celou svou knihovnu. Beztak si moc nepamatuje. Hudbu neposlouchá, jen rádio. Jídlo jí vlastně žádné nechutná a co potřebuje, si koupí.

Jednou jsme se potkaly na chodbě a paní sousedka si posteskla, jak ráda by si osázela truhlíky na balkóně. Nikdy jí nechyběly jasně modré lobelky, ale teď? Kde je vzít? Pokývala jsem hlavou, že to je mrzuté. Ona taky pokývala hlavou a řekla, že ale muškáty zimu přežily letos docela dobře. Přesadí si tedy do balkónových truhlíků muškáty. To bude taky hezké. Svorně jsme zauvažovaly, zda bude počasí už stálé, aby se mohly muškáty nechat přes noc venku a rozloučily jsme se.

Šla jsem na poštu. Když jsem procházela kolem malého květinářství, všimla jsem si, že mezi všemi různě barevnými kontejnery se sazeničkami všelijakých druhů letniček a bylinek je nenápadně zastrčen jeden malý s lobelkami. Jeden poslední. Musela jsem ho koupit. Sice mi na poště trochu překážel, ale nehodlala jsem riskovat, že až půjdu domů, už na mne nezbude.

Zazvonila jsem na paní sousedku a hned, jak otevřela, jsem se jí zeptala: „Máte hlínu?“ „Ano, mám,“ odpověděla překvapeně. „Tak tady je překvapení,“ a vítězně jsem vytáhla za zády schovávaný plastový kontejnerek s lobelkami. Hlasitě zajásala a měla tak nadšený výraz, jaký jsem u ní už nějakou dobu neviděla. Nazítří jsem procházela za zahrady pod jejím balkónem. Paní sousedka už zasadila skoro všechny sazeničky lobelek. Klečela na podlaze u velkého pytle zeminy, kolem sebe na prostřených novinách změť květináčů a oháněla se malou přesazovací lopatkou. „Už jsem z toho celá uondaná,“ volala na mne. „To jste přece chtěla, ne?“ smála jsem se v odpověď. Zamávala mi lopatkou a dala se do posledních květináčků a sazenic.