Šla jsem se projít. Po celém dni stráveném v uzavřeném prostoru mezi lidmi jsem potřebovala na vzduch. Večerní chladný vzduch plnil mé plíce a chladil rozpálené tváře. Cítila jsem se trochu osamělá. Únava a vyčerpání to tak dělává. Nikdo ale nebyl na blízku. Procházela jsem se starou vilovou čtvrtí. Tudy jsem chodila na povinné vycházky, když jsem byla poprvé těhotná. Dostala jsem pouhé vycházky, jinak jsem musela být doma. Každá dvouhodinová povinná vycházka byla konečně vzácným časem, kdy jsem mohla jít kamkoli. Ráda jsem chodila po chodnících mezi domy v zahradách, po čtvrti, kde nejezdilo moc aut a nechodilo mnoho lidí. Obdivovala jsem předzahrádky, vzrostlé stromy v ulicích a nechávala své myšlenky jen tak plynout.
Někdy jsem si představovala věci budoucí. Těšila jsem se, jak budu jednou za pár měsíců vozit po týchž cestách kočárek s miminkem. Jak budu šťastnou matkou, která už nikdy nebude smutná, nešťastná nebo opuštěná. Neuměla jsem si tehdy představit, že každé miminko jednou vyroste a dospěje a vydá se po svých cestách. Nedokázala bych tenkrát myslet na to, že budu po letech stejně chodit sama po chodnících mezi vilami, protože můj drahý bude mít práci, budu se cítit trochu osamělá a unavená. Stejně jako v každé době budu toužit po něčí lásce.
Šla jsem ulicí a musela jsem se sehnout pod větvemi akátu, které přerostly ze zahrady až do chodníku. Utrhla jsem si jeden list a pokoušela si vzpomenout na říkanku, kterou jsem používala jako malá holka. Jak jsme to tehdy říkaly? Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě. Při každé té krátké větě se odtrhl jeden lístek z akátové větvičky. Ten, který zůstal poslední, ten platil. Muselo se u toho samozřejmě myslet na někoho konkrétního a platilo to pak o něm. No jo, to bych mohla znovu zkusit. Na koho ale budu myslet? Namátkou a trochu zahanbeně jsem pomyslela: Bože, nepřijde ti to hloupé? V pomalé chůzi jsem začala odtrhávat jeden lístek za druhým a házela je za sebe, ovšem jako elektrizovaná jsem nedokázala vyslovovat jednotlivé stupně a míry lásky. V mé mysli tkvělo pouze jediné: Miluje mě, miluje mě, miluje mě. Nic jiného jsem nemohla vyslovit. Nešlo to. Poslední lístek tedy samozřejmě znamenal: Miluje mě. Moc dobře jsem věděla, o kom to platí.
Ten poslední akátový lístek jsem si schovala na památku. Co kdybych si to někdy potřebovala připomenout?