Onehdy jsem brouzdala oddělením ovoce a zeleniny naší samoobsluhy. Vybírala jsem nějaké ovoce. V mém nákupním vozíku už ležel pytlík citronů a trs banánů. Samá žlutá. Chtělo by to ještě jinou barvu, napadlo mě. V regálech s jablky bylo vidět barev dost. Jablíčka zelená – jedno jak druhé, všechny plody dokonale stejné a bez vady. Hned vedle žlutá s malými oválnými nálepkami na bříškách. A tady – obrovská žlutočerveně žíhaná jablka každé zvlášť položené v košíčku z tmavomodrého papíru v pevné lepenkové krabici. „Leží si tu jako páni a taky se tak naparují,“ přišlo mi.
Opatrně jsem jedno tohle velké žlutočervené jablko vzala do ruky, abych si přivoněla. Ale necítila jsem nic. Tohle na pohled překrásné jablko vůbec nevonělo. Vypadalo opravdu dokonale. Žádná skvrnka, ani stroupek, ale také žádná vůně. Divné. Položila jsem je zpět do jeho modré postýlky a chuť na ně mě docela přešla. Když nevoní, nebude nejspíš ani chutnat. Co s jablkem, které nemá žádnou chuť? Přešla jsem o kousek nazpět k jablíčkům žlutým. „Co vy? Voníte?“ Přivoněla jsem si k jednomu žlutému jablíčku, které se na mne obzvlášť smálo, ale ani ono nevonělo. Musela jsem samozřejmě očichat i ta zelená. Ta voněla velice slabě a tak trochu mdle. Co to s těmi jablky je, že nevoní?
Můj pohled padl na jednu bednu ve spodním regálu. Byla plná obyčejných padanek. Různé velikosti, různě potlučené a pomačkané, některá červená, jiná červenozelená. Normální jablka. Shýbla jsem se k té bedně a jedno z jablek jsem si vybrala. Stydlivě červené, spíš menší, tak akorát do dlaně. přivoněla jsem si a musela jsem zavřít oči. To byla rozkoš! Takhle mají jablka vonět! Sladce, omamně, silně. Dostala jsem obrovskou chuť se do jablíčka zakousnout přímo tam uprostřed oddělení ovoce a zeleniny té naší prodejny. Jen stěží jsem odolala tomu pokušení, ale zato jsem si jich nabrala plný pytlík. Bylo toho skoro dvě kila. Třeba padanky, ale mají to, co je u jablek důležité. Navíc stály o polovinu méně než nafoukaní krasavci z vedlejších regálů.
Doma jsem je nablýskala utěrkou a narovnala na mísu. Tu jsem pak postavila v kuchyni na stůl. Celá kuchyň voněla těmi jablíčky. Každý člen rodiny, který procházel kuchyní, si jedno jablko vzal. Do večera jich byla polovina pryč. Není divu, já sama jsem zbaštila tři. Večer si obě dcery zamlouvaly, že chtějí do školy na svačinu „to dobré jablíčko, mami, jo?“ Manžel zase básnil o jablečném štrúdlu, ještě vlažném „se šlehačkou nebo vanilkovou zmrzlinou“. A já? Já jsem ještě večer vařila čerstvý jablečný kompot se skořicí, hřebíčkem a plátky citronu. Tolik potěšení z obyčejných padanek? No ano. Doporučuju vyzkoušet.