Vyšla jsem si takhle jednou dopoledne z domu. Bylo to v dosti rozumnou denní dobu, takže jsem se stihla nejen v klidu nasnídat, ale i patřičně upravit, nalíčit, navonět, doladit a naleštit. Cítila jsem se dobře. Tak nějak víc dámsky než obvykle. Bavilo mě být sama sebou.
Lehce mrzlo. Žádný závratný mráz to nebyl, ale přece jen to štípalo do tváří. Všimla jsem si drobných rampouchů, visících zpod jedné okenní římsy a třpytily se v dopoledním sluníčku. Zhluboka jsem vydechla a zakouřilo se mi od úst. Spokojeně jsem si to rázovala naší ulicí, která se mírně svažuje z kopce, a na jejím konci jsem zahnula doleva. Přede mnou se rozkládal široký rovný chodník ozářený sluncem. Cosi mi blesklo do očí. Nějaká lesklá plocha na chodníku. Co to asi je? Přistoupila jsem blíž, abych to zjistila. Klouzačka!
No jistě, klouzačka. Jak jinak, vždyť přece mrzne. Se zalíbením jsem si prohlížela zamrzlou kalužinu, jak je pěkně hladká, bez bublin a prasklin. Špičkou boty jsem přejela přes okraj a zatoužila jsem se sklouznout. No ale co kdyby mě někdo uviděl? Jsem oblečená jako dáma, mám už léta, to se vůbec nehodí, abych se klouzala na ulici jako nějaká holka! Ale vždyť já jsem holka! Uvnitř jsem pořád stejná holka jako před dvaceti lety. Proč bych se měla začít cítit jako stařena jen proto, že čísla označující můj věk nějak stoupají? Ta čísla přece o mně nic neříkají! Brání mi snad ještě něco jiného? Dáma nedáma, poodstoupila jsem na dva kroky, pěkně jsem se odrazila a prostě jsem se sklouzla. Bylo to prima.
Proklouzala jsem se ještě asi šesti dalšími klouzačkami, z nichž jedna byla zvlášť dlouhá – asi tak dva metry. Tu jsem sjela dvakrát, protože stála za to. Moc mě to bavilo. Zachytila jsem pobavený pohled kolemjdoucího stařečka a k následování jsem zlákala dva malé kluky a jednu slečnu. Náklady? Nula. Potěšení? Veliké.