Jsem jako počítač, který musí zprocesovat data a dočasně nereaguje

„Užij si to,“ napsala jsem v esemesce kamarádce Janě, která mi oznamovala, že odjíždí na wellness víkend a nezúčastní se vernisáže, kterou pořádám. Opravdu ze srdce jsem se radovala při představě Jany na masáži, Jany u báječné večeře se sklenkou vína nebo Jany polehávající ve vířivce. Úplně jsem viděla její slastně přimhouřené oči a šibalský úsměv.

Často si navzájem přejeme, abychom si něco užili. Někdy možná ironicky, protože předpokládáme, že nadcházející zážitek nebude právě příjemný, někdy to myslíme opravdu ze srdce. Co tím vlastně říkáme? Přejeme někomu, aby si něco vychutnal. Připomínáme tím, aby se soustředil na to, co bude prožívat. Aby svou pozornost nevěnoval ničemu jinému a každou vteřinu bděle přijímal nebo dával, co bude potřeba. Když si chci užít jídlo, neberu si k ruce mobil, knížku ani noviny. Myslím na to, co jím, pečlivě koušu a vnímám bohatství různých chutí. Když jdu na koncert nebo do divadla, upínám svou pozornost pouze na to, co se odehrává na jevišti. Na některých koncertech jsem musela dokonce zavřít oči, aby mě nic nerušilo při vnímání krásné hudby. V posledních dnech jsem si všimla, že nedávám pozor. Někdo mi telefonoval, já jsem všemu rozuměla, odsouhlasila jsem navrhovaná opatření, ale když jsem rozhovor ukončila, uvědomila jsem si, že vlastně pořádně nevím, o čem jsme to mluvili. Četla jsem si knížku, ale přitom jsem přemýšlela o tom, co mi někdo odpoledne vyprávěl. Dočetla jsem celou jednu kapitolu, ale nedokázala bych říct, co v ní bylo. Zatímco jsem o tom uvažovala, přišel za mnou manžel a něco mi vyprávěl. Přikyvovala jsem, ale byla jsem ráda, že se mě na nic neptal. Jeho slova jen tak proplouvala mou hlavou. Nic z toho jsem si neužívala.

Jsem jako počítač, který musí zprocesovat data a dočasně nereaguje. Jako by má duše bloumala někde daleko za mnou a já spěchala plnou parou vpřed. Nemyslím, že to já bych se tak někam za něčím urputně hnala, ale kolem mne se vyskytuje tolik různých výzev, podnětů a nároků, na něž musím reagovat. Když nejsme s mou duší pohromadě, stává se mi to, co jsem popisovala. Nedávám pozor, nesoustředím se, jedu na autopilota. Neužívám si. Mé vnímání je otupené. Chutě, zvuky, slova, lidské tváře pozbývají ostrosti. Všemu rozumím, ale nic se mne nedotýká, má paměť je zavřená. Vznáším se v nebytí. Přitom jsem stvořená jako bytost vybavená vnímat, cítit, užívat si, vychutnávat.

V jedné knížce se píše o pánovi, kterému se stalo něco podobného. Jeho duše zůstala někde daleko za ním, on jí utekl a pak ani v zrcadle nepoznával sám sebe. Musel si sednout a čekat, až ho jeho duše dožene. Asi to taky budu dělat. Sednu si a počkám. Chci si ten život přece užít.

Psáno pro Proboha!