Strašně nerada chodím pozdě. Vždycky se stydím, když se mi to povede, protože přijít po začátku považuju za neslušné a nezdvořilé. Hostitel nebo účinkující musel přijít včas, ba i dřív, aby se připravil, všechno potřebné nachystal, než dorazí hosté. Čekal a těšil se. Někam vás dokonce ani nepustí, když přijdete pozdě.
Tím, že jsou pro mne včasné příchody tak zásadní, mívám pramalé pochopení pro opozdilce. Považuju jejich chování za necitlivé. Podezřívám je z neschopnosti uspořádat si čas tak, aby mohli přijít včas. Zdá se mi, jako by opovrhovali hostitelem (nebo účinkujícími – podle okolností) a ostatními hosty. Vždyť to ruší! Když sama stojím na pódiu a něco mluvím, opozdilci mne vyhazují z konceptu. Začnu totiž uvažovat, jestli nemám zopakovat něco z toho, co jsem už řekla, aby chytili celé poselství. Jenže hned mě také napadá, že to nemohu opakovat, protože ti, co už sedí uvnitř, to přece slyšeli, tak proč je nudit? Někdy mě ty myšlenky tak zaměstnají, že bych se mohla i splést v řeči. Každopádně mě to jako řečníka ruší.
Když sedím jako divák, posluchač nebo prostě host a pozoruju výraz tváře opozdilců, zdá se mi, že málokdo prožívá tytéž pocity, co já. Vypadají, jako by se nic zvláštního nestalo. Prostě přišli jindy, než byl stanoven začátek. Jsou teď tady a všechno je v pořádku. Co z toho dělat vědu? Zatímco lidé, kteří přišli po začátku, se tváří uvolněně, tiše se zdraví se známými, diskrétně mávají někomu na druhé straně sálu, já se na svém sedadle vrtím a bolí mě břicho. Proč mám trpět pocitem viny já? Nejhorší je, že já trpím pocitem viny za ně.
Představovala jsem si, jak se na to asi dívá Bůh. Je přece autorem a šéfem řádu samého a včasné příchody jsou nejspíš jeho parádní disciplína. Vadí mu, když třeba na bohoslužbu přicházíme pozdě? Vnímá to tak nějak podobně jako já? Zdá se mu chování lidí, co to nestihli, jako neslušné, nezdvořilé nebo neuctivé?
V neděli jsem na naší bohoslužbě seděla ve čtvrté řadě na kraji a v jedné chvíli jsem si musela o sedadlo poposednout, protože jsem pouštěla na krajní místo slečnu, která právě dorazila. Kázání se právě nacházelo asi tak v závěru první třetiny. Jistě si umíte představit, co mi nejspíš táhlo hlavou. Jsme někde v půlce bohoslužby a ona teprve dorazila. Bylo mi naprosto jasné, co si myslím já. Blesklo mi hlavou, co si asi myslí ten, kvůli němuž jsme se tu sešli? Opravdu jsem nečekala, že by se mnou na toto téma chtěl Bůh nějak komunikovat. Nebo minimálně ne v této chvíli. Jenže se to stalo. Měla jsem dojem, jako by ten tichý laskavý hlas, který někdy promlouvá z hloubi mého srdce, říkal něco jako že je rád, že přišla a že je mu líto, že spolu budou mít o něco míň času. Že si jindy pozornosti té dívky tak neužije. Nebyla jsem si jistá, jestli se nerozbrečím.
No chápete to? Zase mě přemohl. Svou laskavostí mě dostal na lopatky. Naprosto překonal mé uvažování. Bůh je fakt láska.
Psáno pro Proboha!