„Neříkejte, že jste byla vždycky vtipná ze své hlavy!“ napsala mi jedna paní v internetové diskuzi. Někdo totiž chtěl poradit nějaké aprílové žertíky pro syna do školy. Podivila jsem se, proč chce být vtipný, když není. Vždyť nemusí. A výsledkem bylo osočení od dámy, která se pak dost bez humoru navážela do kde čeho.
Zaujalo mne to. Může být člověk opravdu vtipný z cizích nápadů? Představila jsem si herce komiky a připustila bych, že tu taková možnost je. Ovšem v normálním životě? Může být člověk vtipný, když není? Jde to vůbec? Dá se vtipnost, čili schopnost být zábavný a povzbudit jiné lidi k tomu, aby se smáli, nějak naučit? Nevzpomínám si, že bych se v této věci školila, ale lidé se v mé blízkosti smějí často. I já se ráda směju.
Chvilku jsem váhala, bude-li pravda, co odpovím. A pak jsem směle napsala: „Byla. Jsem prostě vtipná.“