„Neříkejte, že jste byla vždycky vtipná ze své hlavy!“ napsala mi jedna paní v internetové diskuzi. Někdo totiž chtěl poradit nějaké aprílové žertíky pro syna do školy. Podivila jsem se, proč chce být vtipný, když není. Vždyť nemusí. A výsledkem bylo osočení od dámy, která se pak dost bez humoru navážela do kde čeho.
Zaujalo mne to. Může být člověk opravdu vtipný z cizích nápadů? Představila jsem si herce komiky a připustila bych, že tu taková možnost je. Ovšem v normálním životě? Může být člověk vtipný, když není? Jde to vůbec? Dá se vtipnost, čili schopnost být zábavný a povzbudit jiné lidi k tomu, aby se smáli, nějak naučit? Nevzpomínám si, že bych se v této věci školila, ale lidé se v mé blízkosti smějí často. I já se ráda směju.
Být vtipný není samozřejmost. Být vtipný není povinnost. Je to dar, který se dá rozvíjet. Nemohu být na něco takového pyšná, protože za to vlastně vůbec nemohu. Předpokládám, že vtipní lidé jsou oblíbenější. Každý se rád směje. Zažila jsem už, jak se někdo, kdo vtipný nebyl, snažil vtipným být. Katastrofa. Jsou lidi, kteří mají nejvtipnější řeči, když právě vůbec vtipní nechtějí být. Ale není nutné být vtipný za každou cenu. Vždyť ti, kdo vtipní jsou, potřebují publikum!
Chvilku jsem váhala, bude-li pravda, co té dámě v internetové diskuzi odpovím. Byla jsem vždycky vtipná za své hlavy? No možná, že ne všechny mé vtipy byly podařené, ale rozhodně byly moje. A pak jsem směle napsala: „Byla. Jsem prostě vtipná.“