„Já nevím, jestli mě ještě vůbec má rád?“ zahysterčila si Jana. Seděly jsme spolu na zahrádce malé hospůdky nad objednaným pivem a čekaly jsme na topinky. Letní podvečer byl perfektně vhodný pro náš záměr. Nutně jsme potřebovaly probrat důležité novinky a poskytnout si vzájemnou podporu. To nám to pěkně začíná, napadlo mě v odpověď na Janinu větu.
„Tak co se děje?“ zeptala jsem se po důkladném doušku dobře vychlazeného piva. Očekávala jsem nějaké katastrofické zprávy o provalené nevěře nebo něčem takovém. Člověk nechce v krásném letním večeru slyšet žádné špatné zprávy, jenže kamarádce se naslouchat musí, když má potíže. Ve skutečnosti to nebylo tak hrozné, jak jsem se bála. Vlastně nešlo o nic vážného. Jen spolu zapomněli trávit čas, jen se přestali škádlit a smát se. Vzájemné drobné laskavosti se staly z mimořádných potěšení automaticky očekávanými službami. To pak jednoho nebaví a je to poznat. Když vás to doma nebaví, snažíte se tam nebýt. Když tam už musíte být, tváříte se otráveně, což roztáčí spirálu nepochopení a ztrátu motivace s tím stavem něco udělat. To se může stát každému.
„Jak ale mám vědět, že mě má rád?“ zeptala se Jana po topince. „Kytku mi nepřinesl ani nepamatuju,“ postěžovala si. „Aha, ale on Pepa na ty kytky nikdy moc nebyl, ne?“ poznamenala jsem. Jana zdráhavě odpověděla, že ne. Pak si vzpomněla, že jí ale onehdy přinesl krásnou jitrničku. A pak se pomalu rozvzpomněla i na další pozoruhodné skutky svého manžela. Opravil pračku, i když to už vypadalo, že to nepůjde. Do spíže vyrobil novou polici na zavařeniny. „A zve mě na vyjížďku na té své motorce. Ale na tu já v životě nesednu!“ skoro vykřikla Jana. Nechápala jsem.
„Proč, prosím tě?“ Nemohla jsem uvěřit, že nechápe jako výraz manželovy přízně pozvání na vyjížďku. Když nám bylo osmnáct, byly bychom z toho hotový, kdyby nás kluk, který se nám líbil, pozval na motorku. Neváhaly bychom ani minutu. Co je teď jinak? Jana mi pohlédla do očí a měla jsem dojem, že jsem zahlédla slzičku. „Já se bojím,“ řekla tiše. „Můj synovec se na motorce zabil, víš? Bylo mu dvacet.“ Ach jo. To je samozřejmě důvod se bát. Co na to říct? Chvíli jsme obě seděly potichu. „Ale pro Pepu je ta motorka hodně důležitá, ne?“ Jana přikývla. Vyprávěla mi, že po motorce toužil celý život. Vždycky to byl jeho sen. A teď, když jsou obě děti dospělé a samostatné, si ji chtěl dopřát. „Já jsem mu to rozmlouvala, ale on si ji prosadil.“ A pak se jen tak jako by mimochodem zmínila o Pepově kolegyni z práce, která taky jezdí na mopedu. „No počkej, ale na projížďky zve tebe?“ „Jo,“ pípla Jana.
Opřela jsem se pohodlněji na dřevěné lavici, hleděla jsem na plynoucí mraky růžové a zlaté zapadajícím sluncem a mlčela jsem. Snažila jsem se zachytit vanutí Ducha. On určitě ví, co mám říct. Duch svatý vždycky ví. A po chvíli mi na mysl vstoupil verš. To místo z Písma, kde se praví, že láska přemáhá strach. Najednou se mi celá ta situace zdála jasná. Tohle vypadlo jako učebnicový příklad souboje strachu a lásky. On ji zve na motorku, protože miluje motorku i Janu. Ona odmítá, protože se bojí, ale nechce mu to říct. On má pak logicky pocit, že ho odmítá. Ona se pak bojí, že on ji nemiluje. „Ach Jani, považ, jak prosté to je… Ty musíš překonat strach láskou.“ A pověděla jsem jí, jak čtu tu jejich zapeklitou situaci. Jaký duchovní boj se mezi nimi odehrává a jak je jasné, která strana zvítězí. „Vždyť on ti tím pozváním vyznává lásku,“ uzavřela jsem svou analýzu.
Jana na mne hleděla vykulenýma očima a začínala se usmívat. „No jo, to si ale budu muset dát přilbu a úplně si zničím účes,“ namítla ještě, ale to jsme přešly jako nepodstatné. Dopily jsme pivo a zvedly se k odchodu. „Tak mi pak řekni, kam jste jeli,“ loučila jsem se a Jana pokývala, že jasně. Láska zvítězila. Byl to hezký večer.