Ze zcela praktických důvodů jsem doma zavedla nový zvyk. V předvánočním čase, kdy se obvykle šuplíky, prádelníky, ano i botníky a spíže mění v tajuplné skrýše tajně koupených dárků, děti začínají podléhat puzení zvědavosti a vyhledávají, co asi tak dostanou pod stromeček. Jejich zvědavost bojuje s touhou po překvapení a bývají to kruté souboje, sama si je pamatuju. My to u nás řešíme jednoduše. Žádné skrýše vlastně nemáme. Jakmile někdo koupí nebo vyrobí dárek, krásně ho zabalí do vánočního papíru, převáže stužkou, označí jmenovkou a položí v obývacím pokoji na klavír. Do vyšňořených balíčků nikdo neleze. O obsahu se dá usuzovat jen podle rozměru balíku, v krajním případě potřesením krabicí. Jak tak s ubývajícím adventem přibývá balíčků, těšení se stupňuje. Zvědavost není poražena, ale zcela odzbrojena. Všichni chodíme a zálibně okukujeme, děti pečlivě počítají a neomylně evidují přírůstky. Těsně před Vánocemi se pak odvezou některé balíčky příbuzným a jiné se rozdají přátelům a zůstávají už jenom ty „naše“. Hrozně se těšíme.
Letos se začaly krásné balíčky na lesklé desce klavíru objevovat už koncem listopadu. Dva úplně první zabalené dárečky tam položila naše nejmladší dcera. Byla na svou rychlost náležitě pyšná. Pak se objevil velký bílý balík s širokou hedvábnou červenou mašlí. Byl bez jmenovky. Obě dcery lehce znervózněly. Postupně přibývaly další a další menší i větší balíčky různých pravidelných i bizarních tvarů pro všechny členy rodiny. Ten velký bílý balík s červenou mašlí byl však stále bez jmenovky. Holčičky snily o tom, co v něm může být, snažily se záludnými i přímočarými otázkami vymámit z nás rodičů, komu ten dárek patří. Nezjistily nic. Takové věci se nesmějí ani naznačovat.
Jen několik dnů scházelo do Štědrého dne a my jsme s naší Adélkou něco nakupovaly v malé drogérii u nás v ulici. Hodná paní prodavačka se s námi dala jako obvykle do řeči. Nejprve jsme probraly, v jakém stádiu se nacházejí předvánoční přípravné práce v našich domácnostech, co už máme hotovo, co ještě zbývá udělat a co zcela jistě už dělat nebudeme. Nikdo jiný v obchodě nebyl, a tak jsme uvolněně rozprávěly o cukroví, úklidu, dárcích, těšení… ta hodná paní prodavačka se také vyptávala mé dcerky, jestli už se těší na Vánoce. Holčička horlivě kývala hlavičkou a tu ji paní prodavačka začala škádlit: „A byla jsi hodná? Aby tam pod stromečkem pro tebe něco bylo. Co když nic nedostaneš?“ Byla jsem zvědavá, co odpoví. Chvilku neříkala nic, ale pak to už nevydržela. Široký blažený úsměv naší Adélky prozářil celý obchod. Pak jen tak prohodila: „Ale dostanu. Já už to vím.“ To bylo celé její vyjádření.
Pak jsme šly domů, Adélka poskakovala vedle mne a štěbetala: „To je prima, maminko, že to už víme, že? Nemusíme se bát, že? Máme jistotu, že každý něco dostane, i kdyby zlobil. Já se tak těším!“
Doma jsme uložily nákupy, já jsem chystala oběd, Adélka něco kutila v holčičím pokoji a mně pořád připadalo, že mám něco pochopit. Byl to takový pocit, že v něčem obyčejném bylo ukryto něco vzácného, ale pořád jsem nevěděla, co by to tak mohlo být. Až později odpoledne jsem vešla do pokoje a můj pohled padl na hromádku krásných balíčků na desce klavíru. Znovu se mi vybavila celá ta situace v obchodě. Čemu se to podobalo? Co mi to mělo říct?
Ty balíčky znamenaly pro mou dceru jistotu, že na Štědrý večer pod stromečkem budou dárky. Nevěděla sice, co je uvnitř, nevěděla ani přesně, který z balíčků je pro ni, ale byla plná důvěřivého očekávání. To se podobá situaci člověka, který věří, že po smrti bude v nebi. Přítomnost Ducha svatého je taky takovým důkazem. Mohu důvěřivě očekávat, že se tam dostanu. Nevím, jaké to bude, nedokážu si představit tu nádheru, ale jsem klidná. Budu tam. Už to vím.
(Ten velký bílý balík s krásnou červenou mašlí nakonec těsně před Štědrým večerem dostal jmenovku: Holčičkám.)