Když umře někdo slavný a významný, vždycky je kolem toho spousta řečí. Každý si vzpomene, že se s tou osobou někde setkal, všichni vytahují společné fotografie. Nekrology popisují životní dráhu a slavné chvíle zemřelého, všude se objevují životopisy. Samozřejmě se vždycky objeví výkřiky nespokojených lidí s výčitkami, proč připomínáme zrovna tuto osobu, když na tamtu jsme si nevzpomněli, a to umřela předloni. Tak to chodí.
Královna Alžběta byla Někdo. V posledních desetiletích jsme ji vídali jako bělovlasou bábinku v barevných kostýmcích a kloboučcích. Jako by se nehodila do současného světa, a přece byla jeho důležitou součástí. Jaká síla se ukrývala v této drobné ženě! Ona osobně byla bez politického vlivu a bez faktické moci. Přesto nikdo nezpochybňuje význam jejích názorů vyjadřovaných tu promyšleně zvolenou broží, tu několika větami uprostřed tradičního proslovu nebo neformální poznámkou v neděli před kostelem. Znáte snad někoho jiného, kdo by podpořil Evropskou unii oblečením modrého kostýmku s kloboučkem se žlutými květinami a mělo to nějakou váhu? Její služba národu spočívala v otevřeném nevyjadřování a noblesní pohostinnosti. Všichni chtěli být pozváni. Každý si přál, aby na něj dopadl lesk a třpyt její slávy. Co to bylo za slávu? Vždyť vlastně ona sama v ničem nevynikala a na nějaké slavné rodokmeny už dnes přece nebereme žádné ohledy. Navíc na každého pozvaného hosta čekala spousta pravidel a předpisů, co si obléci a jak se chovat v přítomnosti Jejího Veličenstva, co se smí a co už je za čarou. Přesto o pozvání ke královně všichni stáli. Ona totiž zosobňovala něco, co už se dnes vlastně nevyskytuje, ona byla Pomazanou Boží. Při korunovačním obřadu arcibiskup pomaže krále nebo královnu posvátným olejem, jako to dělali starozákonní bibličtí proroci panovníkům, na znamení toho, že za krále je povolává Bůh. Zdá se mi, že to je ten třpyt, lesk a jas její slávy. Za její autoritou stál Bůh.
Mnozí z těch, kdo ji znali, svědčí o velkém respektu této za krále pomazané ženy k Božímu povolání. Její přítel a zároveň arcibiskup anglikánské církve Justin Welby řekl: „Nepamatujeme si ji pro to, co měla, ale pro to, co dávala.“ To je vskutku královský epitaf.
Nemohu si nevzpomenout na slova Písma, že jsme Bohem pomazáni za krále a kněze, pokud mu svěříme svůj život. V osobě královny Alžběty vidíme následováníhodný vzor. Nemusíme mít zákonem definovanou moc, nezáleží na tom, co máme napsáno na vizitkách a vlastně ani na tom, jestli nějaké vizitky vůbec máme. Náš poctivý praktický život a to, co rozdáváme, jako povzbuzení, podpora, vzor správného chování, noblesa, laskavost, pohostinnost a velkorysost, to je to, pro co si nás budou pamatovat. Barevné kostýmky a kloboučky s květinami to samozřejmě posilují, avšak za naší autoritou stojí Bůh.
Psáno pro Proboha.cz