Doopravdy

Doopravdy

Zase jsem připálila rýži. Stalo se to jako obvykle. Dala jsem vařit rýži s dostatečným množstvím vody a na mírno. Pololoupaná rýže se vaří dlouho. Při varu jí člověk nemůže nijak pomáhat. Je to taková pasivní práce vařit rýži. To třeba takové těstoviny se v průběhu varu občas promíchávají a trvá to jen sedm minut. Ale rýže? Ostatní jídlo už jsem měla hotové, odpočívalo v troubě a mně se zdálo, že tu nemám nic dalšího na práci. Nic by se nebývalo pokazilo, kdybych byla bývala neopustila kuchyň.

Jsem netrpělivá a ráda bývám efektivní. To ovšem znamená, že často dělám několik věcí najednou. Vařím a uklízím. Vařím a píšu. Peču a přesazuju kytky. Umíte si představit ty následky. Z mého výčtu plyne, že to sem tam nevychytám a pro jedno pokazím to druhé. Tuhle svou deformaci přisuzuju prozatímní neproměněnosti svého charakteru a snažím se s tím bojovat. Pokouším se zkrotit svou netrpělivost a věnovat se vždycky jenom té jedné věci, a to pořádně. Soustředit se. Prožít si to. Myslet na to, co dělám a s plným nasazením. Akorát, že vaření rýže mne k takovému přístupu moc neinspiruje. Je to nuda. Kuchařka jen stojí a kouká. Přiznám se, tohle mi nejde.

Dumala jsem nad tou situací, když se mi podařilo zachránit zbytky té malé katastrofy. Proplachovala jsem několikrát připálenou rýži vodou. Pak jsem ji nechala pod pokličkou ještě chvíli dojít. S pikantní zeleninovou směsí to snad nebude moc poznat. Jediné, čeho jsem se ještě bála, bylo drhnutí připáleného hrnce. To dělám hrozně nerada, ale po nikom přece nemohu chtít, aby likvidoval následky mých selhání.

V čem to je, že pořád chybuju? Vždyť už jsem dost stará na to, abych se zvládla důsledně soustředit na jednu věc. Kam tak pořád spěchám? Copak mi něco uteče? Vždyť na vaření rýže taky záleží, i když je to jen nudná práce. Styděla jsem se, že jsem to neuhlídala. Bylo mi líto, že takovou jednoduchou operaci nejsem schopna zastat s přehledem. Je to ode mne nedbalost, napadlo mě a tím slovem jsem to celé pochopila. Kdybych ke všemu, co dělám, přistupovala se stejnou pečlivostí, jistě bych pak nemusela drhnout připálené hrnce. V životě není malých úkolů. Všechno má v Božích očích význam. Dobře uvařit rýži a dobře napsat knihu. Dobře vychovat děti a dobře vytřít podlahu. Řídit školu a řídit autobus. Všechno vlastně přece děláme v konečném důsledku k Boží slávě. Nechci být nedbalá, nechci se stydět. Tak snad to příště zvládnu.