Vyrazili jsme si s mužem na podvečerní procházku. Cítili jsme se unavení, bez šťávy a měli jsme dojem, že nás nikdo nemá rád. Oba jsme si v minulém týdnu schytali nějaké odmítnutí, a tak jsme zrovna neskákali radostí. Potřebovali jsme načerpat.
Obvykle nám na procházce stačí málo. Potkat kočku, která se nechá pohladit, uvidět růži, k níž se dá přivonět, pozorovat pár veverek, jak se honí ve větvích, nebo něco takového. Jenže je zima. Všechny kočky byly asi schované doma u kamen, nezahlédli jsme žádnou ani za oknem. Zahrady byly smutné se špinavými zbytky sněhu a suchým rezavým listím. Nemohli jsme nalézt nic potěšujícího. Ke všemu jsme na naší obvyklé trase zjistili, že planýrovací práce staré zahrádkářské kolonie pokročily. Tam, kde dřív mezi zahradními boudami, lavičkami a plůtky rostly kytky, ovocné stromy, bylinky i rajčata, budou další pruhy silnice. Kde vzít nějakou radost?
Najednou jsem uslyšela zvláštní zvuk. Rozhlížela jsem se, odkud to je a co to může být. A uviděla jsem je. Dvě letící bílé labutě. Upozornila jsem svého milého na ten neobvyklý jev. Letěly docela nízko, rytmické vrzání jejich křídel jsme slyšeli úplně zřetelně. Hleděli jsme za nimi, dokud nezmizely mezi stromy. „Myslíš, že to bylo kvůli nám?“