„Vždyť já už si nic s sebou z minulosti netáhnu!“ zvolala jsem zoufale. „Co mám ještě vyčistit a napravit? Myslela jsem si, že už jsem všem všechno odpustila. Copak to ještě není dost?“ Bylo mi mizerně. Měla jsem pocit, že ze všech stran na mne vyskakují kostlivci starých bolestí a bolí, bolí.
Styděla jsem se za své přepjaté reakce v běžných situacích. Bylo mi trapně, když jsem ve všech poznámkách na svou adresu slyšela tóny odmítnutí. Rozplakala jsem se dokonce u plánování své narozeninové oslavy, protože se mne zmocnil strach, že z pozvaných nikdo nepřijde, protože o mne nikdo vlastně nestojí. Úplně mě ochromovalo pomyšlení, že všichni odmítnou mé pozvání a tím odmítnou i mne. Bylo to vlastně směšné, ale tak mě to bolelo, že jsem své pocity musela brát vážně. Stávalo se mi, že jsem hystericky vyváděla a přitom jsem samu sebe zevnitř jakoby chladně pozorovala. Co to zase říkám? Proč takhle reaguju? Nebylo by lepší se zasmát? Lepšího chování jsem ale nebyla schopná. Jako by mi někdo našeptával stále stejné lži. Jakoby někdo překládal normální věty do nějakého nemilosrdného zlostného jazyka, v němž všechno o mně i pro mne vyznívalo vždycky jen zle.
Nejpodstatnější pro mne nejspíš byla skutečnost, že všechny tyhle moje výbuchy ukazovaly stejným směrem. Napovídaly, že bude potřeba zabývat se vědomím mé hodnoty. Nechtělo se mi do toho, správně jsem předpokládala, že to bude bolet. Neměla jsem chuť se zase vrtat ve starých křivdách. Skutečně jsem byla přesvědčená, že už nemám co odpouštět. Pořád se hrabat v minulosti a připomínat události, na které jsem dávno ráda zapomněla? K čemu to bude dobré?
Moc jsem si s tím vším nevěděla rady. Přečetla jsem několik psychologických knížek, probrala jsem se nějakými teologickými spisky, vedla jsem pár inspirativních rozhovorů a hodně jsem se modlila. Zdálo se mi, že o odpuštění nejde. Měla jsem dojem, že tato lekce se netýká mých vztahů k jiným lidem. Šlo výhradně o mne. Myslím, že jsem ve svém aktu odpuštění lidem, kteří mi v minulosti nějak ublížili, viděla svou osobní zásluhu. Jako bych to byla já, kdo to vyřešil, a tím jsem způsobila uzdravení svých zranění. Tak to ale nemůže být. Já si svá zranění uzdravit nedokážu. To může udělat pouze Bůh. Východiskem tedy bylo zvát jej do každé takové bolestivé připomínky a žádat uzdravení.
Nevím, jak dlouho to vlastně trvalo. Asi ne příliš. Až po nějaké době jsem si uvědomila, že jsem z toho nejspíš venku.