Kdo jiný by měl něco vědět o síle proneseného slova než já. Slova jsou mým vyjadřovacím prostředkem, jsem na ně citlivá. Vím dobře, že co o sobě prohlašuju, to se časem stane. Vím velmi dobře, že vyznáváním láska roste (a proto toužím od svého muže slyšet, jak jsem úžasná, skvělá, nenahraditelná a jedinečná). Přesto jsem naletěla. Hloupě.
Nacházím se ve věku, kdy pružnost a přiměřená fyzická kondice není samozřejmostí. Už nestačí, že jsem vždycky byla štíhlá a ve formě. Musela jsem si přiznat, že nejsem. Ani štíhlá a ani ve formě. Přirozený pohyb mi nijak nevadí, naopak, ale cvičení v oblibě nemám. Umím vymyslet spoustu argumentů proti organizovanému cvičení. Chcete nějaké? Je to nepřirozené. Raději umyju schody, poryju zahrádku a pověsím velké prádlo, než abych nesmyslně funěla v tělocvičně. Nerada se potím. Snesu to jedině v sauně. A dál, většina cvičitelek má hrozný ostrý nebo pisklavý hlas. Nesnáším ten zvuk. Mohla bych pokračovat, ale vidíte, že na výmluvy jsem fakt dobrá.
Začala jsem plavat. V létě chodím plavat často, skoro denně, ale když se ochladí, vychází to tak jednou, nanejvýš dvakrát týdně. Je to málo. Všude chodím pěšky. Ale ani to asi není dost. Letos v září jsem se přihlásila na cvičení pro ženy, které vede moje dcera. Tak trochu jsem se sama před sebou styděla za toto rozhodnutí. Styděla a zároveň jsem byla sama na sebe pyšná, protože jsem se překonala. Nesnáším cvičení, ale chci to zkusit. Všimla jsem si, že před několika lidmi jsem se vyjádřila ve smyslu, že nenávidím cvičení, ale rozhodla jsem se to překonat. Cítila jsem se ohromně statečně. Ovšem celkem brzy jsem si uvědomila, že to žádná statečnost není. Narazila jsem zase jen na svoji pýchu. Možná znáte ten pocit. Myslíte si, jak jste skvělí, ale něco vám malinko nesedí. Tak to chvíli zkoumáte a pak vám to dojde. Naletěla jsem. Hloupě. Ach, jak já jsem byla hloupá. Rozhodla jsem se tak už nemluvit. Po první lekci mi to konečně došlo. Jaký smysl má dávat najevo něco o svých předsudcích, které možná nemají žádný relevantní podklad? Vždyť tím svazuju sama sebe. Cvičení bylo vlastně příjemné, skoro všechno jsem zvládla a druhý den mě nic nebolelo. Když jsem to zahlásila dceři cvičitelce, odpověděla mi, že se nediví, protože jsem přece silná. To mi moc pomohlo. Vzpomněla jsem si na brožurku, kterou jsem kdysi v devadesátých letech korigovala. Jmenovala se: Naše vyznávání nám vládnou. Je to tak. Vím dobře, že to, co o sobě sama prohlašuju, to se časem také stane. Vím velmi dobře také to, že vyznáváním láska roste (a proto toužím od svého muže slyšet, jak jsem úžasná, skvělá, nenahraditelná a jedinečná). A tak jsem se rozhodla už nikdy neříkat, že nesnáším cvičení. Nemusím lhát, že je miluju, ale třeba se to časem tím směrem vyvine. Mám dojem, že stálým vyhlašováním negativního vztahu k fyzickému cvičení omezuju sama sebe. Což je hloupé. Být hloupá je daleko horší, než se přiznat k akceptaci cvičení, co myslíte?
Psáno pro Proboha.cz