„Mami, máš na zubech rtěnku,“ upozornila mne včera dcera, když jsme se chystaly vyjít z domu. Ještě jsme si v předsíni nasazovaly čepice, vázaly šály a braly rukavice a přitom jsme na sebe navzájem dávaly pozor. Přece nebudeme chodit po venku jako hajdaláci! Vděčně jsem přijala upozornění a olízla si přední zuby. Ještě, že si toho moje bystrá holubička všimla. Vždycky si připadám trapně, když mne na nějaký nedostatek upozorní cizí člověk. Nevím vlastně, co je horší – jestli když mne někdo upozorní, že mám šmouhu na tváři nebo větvičku ve vlasech, anebo když mne nikdo neupozorní a já až večer doma zjistím, že jsem tak chodila celý den.
Sama vím, jak je těžké něco takového někomu cizímu diskrétně říct. Pořád je tu totiž možnost, že si toho dotyčný všimne sám, nedostatek napraví a může se utěšovat, že nikdo jiný nic nepostřehl. Minulý týden jsem něco nakupovala a paní pokladní trčelo z tmavých vlasů nějaké bílé chmýří. Utkvělo jí nad ofinou, kde je sama určitě nemohla zahlédnout. Než mi spočítala nákup, bojovala jsem sama se sebou. Říct neříct? Upozornit neupozornit? Co by bylo milejší mně? Kdyby mi nikdo nic neřekl a já večer doma před zrcadlem zjistila, že jsem chodila celý den s bílým smetím ve vlasech? Chtěla bych upozornění, rozhodla jsem se. A tak jsem řekla:„Promiňte.“ A lehce sňala to bílé z vlasů paní pokladní. „Měla jste ve vlasech nějaké chmýří,“ ukázala jsem v prstech. Rozpačitě mi děkovala a prsty si upravovala účes. „To nic, to se může stát každému,“ řekla jsem na rozloučenou. Šla jsem domů s dobrým pocitem, že to tentokrát dobře vyšlo.
V neděli jsem si všimla, že v textu písničky, co jsme zpívali na bohoslužbě, trčí hned v prvním řádku hrubka. V mých očích tam zářila ještě zřetelněji než bílé chmýří v tmavých vlasech paní prodavačky. Co udělat? Neurazí se, když jim to řeknu? Nebudou si myslet, že se povyšuju? A koho vlastně upozornit? Přiznám se, neodvážila jsem se. Ale příště to určitě udělám. Já bych upozornění chtěla.