Vracela jsem se z nákupu a v jedné boční ulici jsem na popelnicích u chodníku zahlédla ležet něco červeného. Byly to červené kožené střevíčky. Nedůvěřivě jsem zpomalila, protože mi to připadlo divné. Tak krásné botičky leží na popelnici? Co je s nimi špatně? Ploché balerínky ze semišové kůže. Jasně červeně zářily, spočívaly pěkně vedle sebe na víku popelnice. Snažila jsem se tvářit se nenápadně, ačkoli mě zasvrběly ruce. Takové botičky by se mi možná docela hodily.
Nebylo by to poprvé, kdy jsem sebrala něco z víka popelnice a použila to. Co květináčů nebo keramických obalů na ně jsem nanosila domů. Staré zavařovací lahve se skleněnými víčky byly také dobrým úlovkem. A jednou, už to musí být strašně dávno, jsem šla po naší ulici a na popelnici tam ležel nádherný balonový plášť. Byl pečlivě složený a nevypadal nijak špinavě nebo poškozeně. Styděla jsem se jej na ulici podrobněji prohlížet, tak jsem plášť rychle sbalila přes ruku a tvářila jsem se, že je to můj. Až doma jsem ho podrobila pečlivému zkoumání a zjistila, že je skvělý. Pár let jsem ho vděčně nosila, protože takovou nádheru bych si tehdy nemohla dovolit koupit. Byl to pro mne tehdy zázrak.
Ale boty? Jednou jsem si chtěla odnést domů pestře barevný střevíc na hypervysokém podpatku. Myslela jsem si, že by to mohl být zajímavý květináč na nějakou plazivou kytku, ale můj muž si to nemyslel a nedovolil mi tu botu odnést. Tohle byla ovšem jiná situace.
Potřebuju vůbec další boty? Musela jsem si poctivě odpovědět, že ne. Jsem na tom tak, že bych si nemohla nové střevíčky koupit, kdybych je potřebovala? Kdepak, nové boty bych si klidně mohla koupit sama. Pak tohle nejsou střevíčky pro mne. Čekají tam na někoho jiného, na někoho, kdo si patrně nové boty koupit nemůže, kdo z nich bude mít obrovskou radost, pro koho budou zázrak. Já jsem jenom zahlédla zázrak někoho jiného. Ulevilo se mi, že nemusím pokradmu sebrat z víka popelnice pár bot a tvářit se, jakoby nic. Přesto jsem ale prožívala jisté rozechvění a nepochopitelnou vděčnost. Přece jen je to vzrušující zahlédnout zázrak, i když byl připravený pro jinou ženu. Večer jsem šla znovu kolem a botičky tam už nebyly. Doufám, že měla radost.
To je milé. Také občas seberu nějakou věc z víka popelnice. Včera jsem k popelnicím odnesla krásné fialové letní střevíčky. Moc se mi líbí, ale jsou mi těsné a tak se na ně už roky jen dívám. Řekla jsem si, že někomu radost udělají. Jsou nenošené a takové romantické. Donesla jsem je k popelnicím dokonce v krabici od jiných bot. Po letech jsem pochopila, že mi nejsou souzené. Stále se nedovedu přinutit k výměně za jiné věci (swapování), nějaký sociální blok nebo co. Až bude po epidemii, vydám se na nějakou swapovací akci. Věc se tam přinese a jiná odnese. Jaro přijď, vire odejdi.