Celozrnná hořčice vypráví o víře

Postávala jsem v samoobsluze u regálu s širokou nabídkou hořčice. Množství kelímků a skleniček různých velikostí i tvarů s všelijak barevnými nálepkami mne mátlo. Nebyla jsem si jistá, jakou hořčici vlastně potřebuju. Nebývám nerozhodná, teď jsem ale stála a koukala.

Moje myšlenky totiž nebyly zcela zkoncentrovány na výběr vhodné hořčice. Ve skutečnosti jsem přemýšlela o něčem úplně jiném. Přemýšlela jsem o novoročním přání. Já jsem opravdu nemožná, co se týká včasného rozesílání vánočních gratulací. Když na to ještě myslím, bývá na posílání pohlednic brzo, když nastane správný čas, mívám hlavu v pejru. Myslím pouze na obchod. Objednávky, výkazy, rezervace, reklama, faktury, účtování. Prostě předvánoční doba v knihkupectví je taková. Nic jiného se mi tam už nevejde. Trochu se za to stydím a vynahrazuju to péefkou. Takové přání musí být stručné, vtipné, hluboké a povzbudivé. Kde takové vzít, jak je vymyslet?

Něco v mé mysli signalizovalo nápad. Jenže jsem nemohla přijít na to, jaký nápad by to tak asi mohl být. Kde je jaká souvislost mezi novoročenkou a hořčicí? Mimoděk jsem se usmála. To jsem celá já. Ty moje nápady, které chytám, když poletují vzduchem kolem mé hlavy. Podle čeho poznávám, že jsem něčemu na stopě? Přece podle zvláštního teplého pocitu, malé záře, nějakého nenápadného signálu, který pronikne krunýřem starostí a myšlenek. Zkouším se vracet po stopách svých myšlenkových pochodů a taky couvnu jeden dva kroky zpět k začátku police s hořčicemi.

Přejíždím očima po skleničkách a kelímcích odshora dolů a v jednom bodě to trochu zajiskří. Tohle? Celozrnná hořčice? To je ten nápad? Beru do rukou skleničku s fialovým víčkem a prohlížím si celá zrnka hořčice za sklem. Co jsem to dnes ráno četla? Ten známý verš o zrnku hořčičném jako minimální míře víry potřebné k zázraku. To fakt není mnoho, což je povzbudivé. Tak malé zrnko víry by asi každý člověk kdesi na dně své dušičky vyškrábat mohl. Tolik víry stačí. Cvak a před mýma očima se najednou skví moje letošní novoročenka v plné parádě. Kladu do nákupního vozíku jednu celozrnnou hořčici a jedu se poohlédnout do oddělení koření po hořčičném semínku suchém. Přece nebudu na krásný papír natírat hořčici! Ale jedno zrníčko bych doprostřed přání izolepou přilepit svedla. Tolik víry stačí.

S tím vědomím budu rozesílat a rozdávat své péefky. Tak malinko důvěry v dobrého Boha stačí, aby člověk prosil. Až mě zahanbuje, že to je jen tak málo. Ráda bych si nějak zasloužila vyslyšení svých proseb, také přiložila ruku k dílu a možná i tak trochu spolurozhodovala, jak se ta záležitost vyřeší. Jenže dobře vím, že to nejde. Buď milost, nebo nic. Přemáhá mě radost. Jak malinká jsou hořčičná zrnka. Tolik víry stačí.

Celozrnná hořčice vypráví o víře

Hana Pinknerová

Postávala jsem v samoobsluze u regálu s širokou nabídkou hořčice. Množství kelímků a skleniček různých velikostí i tvarů s všelijak barevnými nálepkami mne mátlo. Nebyla jsem si jistá, jakou hořčici vlastně potřebuju. Nebývám nerozhodná, teď jsem ale stála a koukala.

Moje myšlenky totiž nebyly zcela zkoncentrovány na výběr vhodné hořčice. Ve skutečnosti jsem přemýšlela o něčem úplně jiném. Přemýšlela jsem o novoročním přání. Já jsem opravdu nemožná, co se týká včasného rozesílání vánočních gratulací. Když na to ještě myslím, bývá na posílání pohlednic brzo, když nastane správný čas, mívám hlavu v pejru. Myslím pouze na obchod. Objednávky, výkazy, rezervace, reklama, faktury, účtování. Prostě předvánoční doba v knihkupectví je taková. Nic jiného se mi tam už nevejde. Trochu se za to stydím a vynahrazuju to péefkou. Takové přání musí být stručné, vtipné, hluboké a povzbudivé. Kde takové vzít, jak je vymyslet?

Něco v mé mysli signalizovalo nápad. Jenže jsem nemohla přijít na to, jaký nápad by to tak asi mohl být. Kde je jaká souvislost mezi novoročenkou a hořčicí? Mimoděk jsem se usmála. To jsem celá já. Ty moje nápady, které chytám, když poletují vzduchem kolem mé hlavy. Podle čeho poznávám, že jsem něčemu na stopě? Přece podle zvláštního teplého pocitu, malé záře, nějakého nenápadného signálu, který pronikne krunýřem starostí a myšlenek. Zkouším se vracet po stopách svých myšlenkových pochodů a taky couvnu jeden dva kroky zpět k začátku police s hořčicemi.

Přejíždím očima po skleničkách a kelímcích odshora dolů a v jednom bodě to trochu zajiskří. Tohle? Celozrnná hořčice? To je ten nápad? Beru do rukou skleničku s fialovým víčkem a prohlížím si celá zrnka hořčice za sklem. Co jsem to dnes ráno četla? Ten známý verš o zrnku hořčičném jako minimální míře víry potřebné k zázraku. To fakt není mnoho, což je povzbudivé. Tak malé zrnko víry by asi každý člověk kdesi na dně své dušičky vyškrábat mohl. Tolik víry stačí. Cvak a před mýma očima se najednou skví moje letošní novoročenka v plné parádě. Kladu do nákupního vozíku jednu celozrnnou hořčici a jedu se poohlédnout do oddělení koření po hořčičném semínku suchém. Přece nebudu na krásný papír natírat hořčici! Ale jedno zrníčko bych doprostřed přání izolepou přilepit svedla. Tolik víry stačí.

S tím vědomím budu rozesílat a rozdávat své péefky. Tak malinko důvěry v dobrého Boha stačí, aby člověk prosil. Až mě zahanbuje, že to je jen tak málo. Ráda bych si nějak zasloužila vyslyšení svých proseb, také přiložila ruku k dílu a možná i tak trochu spolurozhodovala, jak se ta záležitost vyřeší. Jenže dobře vím, že to nejde. Buď milost, nebo nic. Přemáhá mě radost. Jak malinká jsou hořčičná zrnka. Tolik víry stačí.

Psáno pro Proboha.cz

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík