Možná taky znáte nějakého člověka, který na veřejnosti působí jako dokonalost sama. Nikdy nemá žádné potíže, které by stály za řeč. Vždycky si se vším umí poradit. Ví, jak všechno má správně být, zná všechny správné odpovědi. Nemůžete v té dokonalosti zahlédnout žádnou skulinu, ale přesto si nejste jistí, že to, co vidíte, je pravdivá skutečnost.
Znám ji už pár let. Jestli dobře počítám, tak asi čtyři roky se pravidelně vídáme, skoro vždycky si trošku popovídáme. Zpočátku to byla jen taková ta společenská komunikace, kdy prohodíte několik slov na neutrální téma jako je počasí nebo nový účes. Povšechně jsme se navzájem ujistily, že je všechno v pořádku, světlé a zářivé, jak to má být. Působila vždycky sebejistě, vyrovnaně a energicky. Nikdy jsem ji neviděla jinak, než perfektně upravenou od manikúry po vyžehlené vlasy a se zářivým úsměvem. Vypadala úžasně, ale zároveň i odtažitě. Říkala jsem si v duchu, že se moc těším, až budu moci mluvit se skutečnou ženou, která se tu skrývá pod dokonalou maskou dokonalé manželky a matky. Připadalo mi nemožné, aby to, jak se prezentovala navenek, bylo pravdivé. Nikdo není takhle dokonalý. Ráda bych se jí přiblížila, ale nešlo to. Měla kolem sebe pevné vysoké hradby, za něž nebylo možné ani nahlédnout. Mohla jsem pouze tušit, co se tam skrývá a odehrává. Chtělo to čas k získání důvěry.
Postupně v našich rozhovorech začalo prosakovat víc pravdivosti. Všechno už nebylo vždycky skvělé, světlé a zářivé. Opatrně jsme se dotýkaly i bolestí, nezdarů a slabostí. Ozdobné a ochranné slupky pukaly jedna za druhou a odhalovaly zranitelnou křehkou bytost, plnou smutků a strachů. Když se setkáváme nyní, zdaleka nepůsobí tak suverénně a samozřejmě. Mívá vrásky na čele, neusmívá se a dokonce v jejích očích vídám slzičky. Miluju důvěru, se kterou mi pomaličku dává nahlédnout do svého opravdového života. S těmi všemi vráskami, slzami a otevřeným srdcem se mi zdá být daleko krásnější, než ve své dokonale působící stylizaci kdykoli předtím. Je mi milá a cítím k ní velikou něhu.
Napadlo mě, že možná takhle nějak to s námi může mít i Bůh. Když k němu přistupujeme jako perfektní, spořádaní a výkonní, kteří nemají žádné potíže, on moc dobře ví, že to není pravda. Dokonce vidí i za naše vysoké hradby, protože je Bůh a ten vidí všechno. Možná si říká, kdy už mu přestaneme hrát to hloupé a pyšné divadlo. Určitě čeká, kdy odhodíme své masky a převleky, kdy skončíme s tou hrou na dokonalost, a budeme k němu upřímní. Jsem přesvědčená, že se nemůže dočkat, až k němu přiběhneme takoví, jací právě jsme, třeba ubrečení, vzteklí, rozhození, ušpinění, zoufalí. Vrhneme se mu do náruče a necháme se utišit. Nejspíš nás v takových chvílích má rád ještě něžněji. Nejspíš v takových chvílích nás vidí jako ještě krásnější bytosti. Co myslíte?
Psáno pro magazín Proboha!