Budeš se mnou?

Tradiční vánoční písně používají v podstatě jeden model textu. Narodil se malý bezbranný, zdravotně i sociálně nezaopatřený Ježíšek. My o něm víme, že je to budoucí veličina, a tak mu neseme a darujeme zbytky ze svých vánočních stolů, nevhodné vánoční dárky a trochu toho povyražení zpěvem koled. Sami sobě tím děláme radost z pocitu sebeuspokojení, že my jsme     dobří, my jsme přece v obraze! Ztotožňujeme se s tehdejšími současníky – svědky Kristova narození a porovnáváme jejich reakce s tím, jak bychom si nyní přáli reagovat na jejich místě.

Hřeje nás, že víme, co z něj vyroste, a že tedy svými nynějšími dary si pojišťujeme přízeň této příští veličiny, až bude veličinou. Prozrazujeme tím na sebe, že jsme jen málo pochopili, co obnáší milost.

Do jisté míry takový postoj můžeme ve svém životě objevit i jindy než o Vánocích. Třeba v tom, jak přistupujeme k Bohu. Samozřejmě předstupujeme a předkládáme své prosby a žádosti, neboť to se Pánu líbí. Protože jsme už poučení z mnoha seminářů, konferencí a kázání, víme, že lepší je dávat, než brát, a tak své prosby někdy i začínáme chvalami. Nejdřív pěkně dáme a pak zase dostaneme. Možná jsme někdy už tak ušlechtilí, že vlastně ani nechceme za nic konkrétního prosit, a uctíváme Boha jen v očekávání jakéhokoli Jeho požehnání. Mnoho křesťanských písní s tím dokonce předem počítá. „Jsme tvůj lid, jsme tvá nevěsta, tak přijď mezi nás, tak přijď rozdávat…“

Jedna moje přítelkyně mi vyprávěla zážitek z modlitebního setkání. Skupina lidí se sešla, aby společně uctívali Boha, modlili se, přijali požehnání… jak už to tak bývá. Jedna z žen byla obzvláště horlivá a hned na začátku vyhlásila: „Bože, nepřestanu tě chválit, dokud se něco nestane, dokud mi zjevně nepožehnáš.“ Pak chválili, modlili se a ve chvíli ztišení k této ženě Bůh promluvil. Řekl jí: „Zůstaneš se mnou, i když ti nepožehnám?“ Nevím, co se dělo dál. Nevím, jak na to reagovala ona žena. Vím jen, že mě se to slovo dotklo. Bůh položil prst na mé srdce, jako když táta dítěti ukazuje důležité místo v knížce. Ještě teď to cítím. Taky se mne zeptal: „Budeš se mnou, i když ti nepožehnám? I když nic zvláštního neprožiješ? Budeš se mnou jen kvůli mně samému?“ Bylo mi do pláče, protože mě Bůh usvědčil z mého prospěchářství. Přicházím zpívat své písničky, abych si pojistila přízeň. Čekám, že něco prožiju, že se něco stane. Ale proč by mělo? Neudělal už všechno?

Od té doby dbám na to, abychom „byli spolu“. Bez aktivit. Často beze slov. Často se „nic neděje“, ale já vím: jsme spolu. Jdeme spolu ulicí a On mi ukazuje své milostné vzkazy, které mi tu připravil. Pohlédnu na nebe a ocením tvar, rozložení a barvu mraků. Zvednu spadlý list, vybarvený se speciální péčí jenom pro mne. Někdy musím všeho nechat a jen tak postát u okna, jen se přivinout. Občas spolu jdeme do kavárny. Nechávám ho třídit mé myšlenky a zajímám se o ty jeho. Někdy ke mně mluví.

Asi spolu chodíme. A budeme mít svatbu.