O životě, knihách a potěšení
Vlekla jsem domů obrovskou tašku plnou textilu a pořád jsem se nemohla vzpamatovat. Jsem to opravdu já? Co jsem to koupila? To snad není možné! Připadala jsem si ohromně statečná a zároveň jakoby ochromená. Dnes jsem totiž udělala něco, co ještě nikdy v životě. Poprvé jsem se odvážila takové věci. A to mi, prosím, bylo už…
Ten den byl docela vyčerpávající a to ještě nebylo ani odpoledne. Hned ráno jsem naplánovala školní úkoly, rozvrhla jsem, co dnes zvládneme a plná elánu jsem vyprovodila starší dceru do školy a s mladší jsme se vrhly do práce. Trénovaly jsme pravopis, rozbor větných členů, daly jsme si diktát, do svačiny jsme udělaly spoustu práce. Pak…
Jak se tak pravidelně setkáváme my holky, co spolu kamarádíme, mluvíme o ledačem. Souhrnně by se to dalo nazvat život. Ano, mluvíme spolu o životě. Minulý týden jsme pobíraly následky hříchu. Pochmurné téma? Ano. „Já jsem přece ten rozvod vyznala. Dnes už vím, že to nebylo správné. A navíc jsem tehdy ještě ani nebyla křesťanka…“…
Po našem domě létají talíře. Mívají různé tvary a velikosti, jsou odlišného stáří, prosté i zdobené, z rozličných materiálů. Kolují mezi jednotlivými patry shora dolů a zdola nahoru, přelétávají mezi byty na patrech, přistávají na kuchyňských stolech, na poličkách v předsíních nebo i na prahu za dveřmi. Ne, nejsou to žádné tajemné vesmírné objekty, jsou to normální…
Některá potěšení nás potkají úplně nečekaně. Přiletí nám pod nos, a když je nečekáme, když ta malá skrytá potěšení nehledáme všude a vždycky, ani si možná neuvědomíme, že jsme je potkali. Pak samozřejmě může náš život vypadat chmurně a neradostně. Marně uvažujeme, co by nás mohlo potěšit, z čeho bychom se mohli zaradovat. Ale svět je…
Ráda sedávám večer v setmělé zahradě. Nebo alespoň na balkoně obráceném nikoli do ulice ale do zahrad. Sedím sama a nic už nedělám. Vzdáleně ke mně doléhá poslední ruch mé domácnosti i sousedních bytů. Děti už jsou v postýlkách (nebo už do nich každou chvíli hupsnou), domácí práce jsou dokončeny (nebo počkají do rána). Teď mám chvilku…
„Bojím se, že mi na tu práci nevystačí nápady,“ svěřovala se mi kamarádka, která dostala v práci zajímavý úkol. „Co když vystřílím ty myšlenky, co mám, a pak už mě nenapadnou jiné?“ trápila se. Ptala se mne, jak to dělám já, zda mám jistotu, že dokončím každou knížku, kterou začnu psát. Musela jsem se zamyslet. Jak…
„Ten z rodičů, který vyučuje, ale musí obětovat svou vlastní kariéru, ne?“ ptají se maminky s obavami. „Kam mě po těch pěti – deseti letech vezmou? Vždyť ztratím kontakt s oborem,“ strachují se. No ano, je to tak. Domácí vzdělávání je práce na plný úvazek, není možné při něm naplno docházet někam do zaměstnání. Neznamená to ovšem, že…
Pro některé rodiče jsou tak nesmírně důležité určité školní propriety, že každá škola bez nich je prostě nemožná. Například podle nich nemůže existovat školní třída, která by postrádala tak nezbytné vybavení, jakým je školní tabule. Je možné si představit školu bez tabule? Bez té černé desky s poličkou na křídy a smradlavou vlhkou houbu? My…
„A co pomůcky? Nechyběly vám doma školní pomůcky pro názorné vyučování?“ ptal se mne jeden tatínek při besedě o domácím vzdělávání. Chviku jsme se pak spolu smáli vzpomínkám na školní pomůcky z našich dětských let, na vycpané ptáky, hada v lihu, obrovské mapy světa a velké tabule s barevnými obrázky věcí a živočichů začínajících stejným písmenem. Jako nejužitečnější…