“A polepši se,” říkával mi strýc po každé, když mi přál k narozeninám. Když je člověk malá holka, bere všechny dospělé naprosto vážně. Domnívala jsem se tedy tehdy, že strýček nějak záhadně ví o všech mých průšvizích a darebáctvích a že jeho přání všeho nejlepšího, což jsem si představovala jako žluté citronové cucavé bonbóny, oříškovou čokoládu, zákusek se šlehačkou, krásné nové šaty a možná i tu vytouženou mrkací panenku s dlouhými vlasy, že to nejlepší pro mě platí až pak. Až se polepším.
Když se člověku nařizuje, že se musí polepšit, buduje se v něm vědomí, že není dokonalý. Co dokonalý! Ani dostatečný nemůže být, protože kdyby stačilo aspoň to, jaký právě je, nemusel by se nutně polepšovat. Tudíž je jasné, že si nic z nejlepšího nezaslouží.
Jasně, že jsem dostávala dárky k narozeninám i k Vánocům, i přestože jsem zlobila. Jenže taky je fakt, že mi maminka často v předvánočním nebo přednarozeninovém čase říkávala, že když budu zlobit, nic nedostanu. Nevím proč, ale moc mi to ke vzornosti nepomáhalo. Často mě večer v posteli bolelo mě břicho, protože vždycky se přihodilo něco, co vypadalo jako zlobení. Ztratila jsem cvičku. Nepřinesla jsem si do školy lepidlo, protože jsem si na ně vzpomněla až večer a my jsme doma žádné neměli, a dostala jsem tudíž poznámku. Úplně jsem zapomněla na domácí úkol. Nechala jsem v aktovce zbytek svačiny přes celý víkend, což příšerně smrdělo. Nechtělo se mi cvičit na klavír, ale bála jsem se přísné paní učitelky, a tak jsem tam nešla. Samozřejmě volala mamince, jestli jsem nemocná.
Časem jsem se asi trochu polepšila a průšvihy tohoto druhu už mě nepronásledovaly. nebo ne tak často. Nezapomínala jsem tolik, na klavír jsem cvičila pilně, moje školní tašky nesmrděly a ani já jsem už nemívala smutek za nehty. Přesto mi strýček nikdy nezapomněl připomenout, že se musím polepšit. Jednou jsem se ho trochu poťouchle zeptala, v čem jako bych se měla především polepšovat? On nevěděl, ale nějak se z odpovědi vykroutil. Já jsem nicméně stále přemýšlela, jestli už to stačí, aby mi patřilo to všechno nejlepší.
Pak nastaly časy, kdy jsem polepšování prováděla nikoli žehlením průšvihů, ale překonáváním stále dalších a vyšších latěk. Účastnila jsem se soutěží, pečlivě studovala a chodila pilně na brigády. Ve všem jsem chtěla vyniknout, aby nebylo nejmenší pochybnosti, že si dárky všeho druhu zasloužím. Nezdálo se však, že je mi to nějak platné. Vždycky se ještě našlo něco, v čem jsem nebyla dost dobrá.
V dospělosti jsem samozřejmě na strýčkovo nabádání zapomněla, jenže ono bylo dost hluboko vryté v mé paměti. Kdykoli jsem se dostala do situace, kdy jsem mohla reagovat jako ta, co si potřebuje něco zasloužit, většinou jsem tak reagovala. Dráhy myšlenek je těžké přeorat, ale přece je to možné.
Dnes už vím, že polepšovat se budu do konce života, ale že to nijak nesouvisí s tím, jestli dostanu dárky, jestli mě budou mít mí milí rádi nebo dokonce jestli mě bude milovat Bůh. Zvlášť v otázce Boží lásky jsem si jistá. Neexistuje způsob, jakým bych si ji mohla zasloužit. Nemůžu udělat nic, abych se v jeho očích polepšila. Není žádná možnost, jak bych ho mohla přimět, aby mě milovat přestal, nebo aspoň aby mě miloval méně. To nejde. On prostě nedokáže nemilovat. Ani mě, ani vás. Bůh je láska.
Psáno pro Proboha!