Moje kamarádka se na jednom modlitebním setkání v slzách svěřovala se svou velkou těžkostí. Jedno z jejích čtyř dětí se v dospělém věku rozhodlo nenásledovat křesťanské přesvědčení svých rodičů a žít jinak. Bylo jí to pochopitelně líto a styděla se. Té ženě připadalo, že jako matka selhala a hrozně se tím trápila. Obviňovala se, ale nevěděla přesně z čeho. Netušila, co vlastně dělala špatně, málo nebo vůbec. Ostatní děti vedla stejně, avšak ty na Boží cestě zůstávaly.
Zároveň také řešila své zdravotní potíže a bylo toho na nic už nějak moc. Plačky se svěřovala Bohu a žádala, aby jí ukázal, kde hřešila, aby se mohla kát. Domnívala se, že dokud na její duši lpí nějaká skvrna, Bůh nemůže vyslyšet její modlitby. Ani za její vlastní uzdravení a ani za záchranu jejího dítěte. Chtěla nejprve očistit své srdce, napravit se a pak se odvážit o něco poprosit.
Nevěděla, jestli ji vůbec může Bůh slyšet. Bude se svatý Bůh zajímat o někoho tak nehodného a nedokonalého? Myslela si, že se to nemůže stát. Jen tedy prodlévala ve ztišení a v naprosté bezradnosti nevěděla, co má říci. Po nějaké chvíli si vzpomněla na verš, který ráno četla. Bylo v něm, že dokonalá láska přemáhá strach. Pomyslela si, že její láska má k dokonalosti ještě dost daleko. Do této malomyslnosti však z hloubi jejího srdce pronikl Boží hlas: Moje láska však dokonalá je. Já tě miluju dokonale.
Došlo jí to.
Ne až někdy v nedohledné budoucnosti se o ni Bůh bude zajímat, ale teď. Teď hned. Boží láska je to první, po čem potřebuje toužit, protože bez ní se beztak nic dalšího nestane. Bůh nás miluje nedokonalé, hříšné, lhostejné. Miluje nás dřív, než se o něj rozhodneme zajímat, dřív než uznáme, že vůbec existuje. Boží láska nás vede ke spáse.
Utřela si slzy, usmála se a napadlo ji, co udělá. Rozhodla se, že sama jako první zavolá svému dítěti, ale nebude je kárat, nebude je napomínat jako obvykle, ale jen se o ně zajímat. Pokusí se nejdřív milovat a svou lásku vyjádřit. Tak jako to dělá Bůh. Pak se uvidí.
Psáno pro Katolický týdeník