Provokativní název knihy docela odporuje našim zažitým pravidlům. Učili jsme se přece na všech stupních všech škol, že kdo nic neudělá, sice nic nepokazí, ale taky nic neudělá. Když nemůžeš, přidej. Schválně, komu z vás, když jste byli děti, doma neříkali: Nejdřív práce, potom zábava? Odpočívat budeš až v hrobě, slyšela jsem také. Tomas Sjödin si to nemyslí a tvrdí něco jiného.
Nabízí inspiraci k odpočinku sedmého dne. V dnešní zrychlené době odpočinek odsouváme ve svých nabitých programech až na poslední místo. Až na něj vyjde čas, až budeme mít všechno hotové, až pojedeme na dovolenou, až složíme všechny zkoušky, až vyřídíme všechny maily, zkrátka na odpočinek nemáme čas nikdy. Není to vůbec z nějaké nechuti k odpočinku, ten máme rádi všichni, je to kvůli tomu, že odpočinku vůbec nerozumíme. Je totiž daleko důležitější, než jsme si mysleli.
Odpočinek většina z nás považuje za něco jako “dobití baterek”. Něco, co si dopřejeme po nějaké ukončené práci. Tomas Sjödin upozorňuje na to, že pokud odpočinek postavíme ve svých plánech na první místo a všechny ostatní aktivity odvíjíme od tohoto postoje, změní se mnohé. Možná všechno. Navrhuje prozkoumat staré tajemství šabatu – pravidelného dne určeného pro odpočinek, a to jednou týdně.
Píše o tom, jak se stáhnout do ústraní, aniž by se člověk izoloval. Popisuje, jak do svého hodnotového systému zařadit odpočinek a čím tuto změnu vyargumentovat jak sobě, tak svému okolí. Působivě vyjadřuje pochybnosti, které nejspíš přepadají každého z nás, a boj s nimi. Máme právo být unavení? Nepoklesne naše hodnota, když si dovolíme odpočívat, zatímco třeba všichni ostatní budou pracovat ze všech sil? Co se skrývá za myšlenkami tohoto typu? Co nás vlastně pohání k neustálému trysku bez zastavení? K nejsilnějším patří pasáže, kde autor popisuje své vlastní zkušenosti s praktikováním odpočinku. Jak jej samého překvapilo, že po přeskupení žebříčku hodnot a zařazením pravidelného dne odpočinku se zvýšila jeho pracovní efektivita. Získal nadhled, protože měl čas přemýšlet nebo jen tak nechat myšlenky plynout. Nalezl spoustu odpovědí na otázky, které se nedaly získat usilovnější prací, hlubším studiem nebo naléhavější modlitbou. Naučil se, že na některé věci je potřeba si počkat, až uzrají. Někde uvnitř naší duše totiž už jsou.
Tomas Sjödin v krátkých čtivých textech uvažuje o odpočinku poněkud jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Je to čtení osvěžující, zábavné a nesmírně inspirativní. Každý bod z jeho osmera povalečské filozofie stojí za uvážení.
1. Kdo se ujímá duší, má čas. 2. Je důležitější zajímat se o to, co se děje tady, než co se děje právě teď. 3. Místo abyste uvažovali: “Kolik mi to zabere času?”, zkuste si říkat: “Mám čas.” 4. Všechno je zábava, když na to máte čas. 5. Počítejte, kolik vás to stojí času, ne kolik vás to stojí peněz. 6. Soustřeďte se na malé věci. 7. Bůh stojí mimo čas. 8. Čas neutíká. Kráčí nám vstříc.
Kniha Síla nicnedělání patří k těm, které mohou nenápadně, nenásilně a vlastně velmi zábavně změnit náš život.
Psáno pro Křesťan dnes