V seznamu reakcí na facebooku jsem zahlédla Ferdovo jméno. Pocítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. Ach jo, co to zas bude? Jako obvykle se do mne bude navážet, přezíravě poučovat a nadávat mi do lepšolidí a vyhrožovat. Měla bych být vůči takovému posmívání už odolná, píšu přece jen pár let, ale nejsem. Možná si to přečtu až večer doma. Proč si kazit celý den?
Jsem vypravěčka příběhů. Ze spousty ohlasů vím, že čtenářům něco dávají. Často se v mých textech objevuje to, co žiju. O čem jiném bych měla psát? Když mě tísní válka a v našem domě bydlí Ukrajinci a kamarádka zařizuje porod a všechno potřebné těhotné ukrajinské mámě, která utekla v devátém měsíci jen s tím, co měla na sobě, o čem bych tak mohla napsat, když tímto žiju? Mužské naparování na mne nedělá dojem. Nabubřelé hlouposti je mi líto. Nepovažuju se za lepší ani horší než jsou lidé s jinými názory. Ve spoustě věcí se ani tak moc dobře nevyznám, abych je mohla posoudit a komentovat. Když o něčem píšu, netvrdím, že to tak nutně je, ale že já si to myslím. Odmítám se pouštět do písemných diskuzí, protože se nedovedu tak přiléhavě vyjádřit. Kladu si otázku, jestli to má vůbec nějaký smysl. Proto Ferdovi a jemu podobným neodpovídám. Vždycky se při čtení ale uvnitř trochu rozklepu. Cítím závan nenávisti. Jistěže to není nenávist ke mně osobně, ale k názorům, které pro ně zastupuji. Neděsí mě to o mnoho méně.
Přitom Ferda bydlí v naší čtvrti a osobně se známe. Je to vlastně laskavý, vtipný chlapík. Jen když reaguje na mé statusy nebo články na sítích, vyjadřuje se jako někdo jiný. Trochu se ho tam bojím. Já na jeho zeď radši nechodím. Pravděpodobně bych s jeho prezentovanými názory nesouhlasila, ale nemám důvod ho hejtovat. Proč on musí ponižovat mě?
Představovala jsem si, že bychom se potkali na ulici. Pozdravili bychom se a já bych sebrala odvahu a zeptala se: “Co proti mně máš?” Předpokládám, že proti mně nic nemá a že by mi to také řekl. Dál bych se ho zeptala, jestli si uvědomuje, že jsem kvůli němu už brečela? Že nejsem nějaký anonymní názor bez citů, ale jsem jen holka, která si díky své povaze bere věci osobně? Proč mě zahrnuje do nějaké absurdní skupiny lidí, kteří kvůli něčemu kvičí? Slyšel mě snad někdy kvičet? To přece nedělám. A ještě něco: copak já jsem mu ukradla nějakou zemi, že si ji ode mne chce vzít zpět?
Možná by se hájil, že to je jen taková nadsázka, že nerozumím vtipu. Přiznala bych se zcela otevřeně. Ano, tomuhle druhu humoru nerozumím a nikdy se to nenaučím. Kdybych byla cizí paní, možná bych si to tak nebrala. Ale my se známe a já si to beru. Nejspíš bych ho na závěr poprosila, jestli by na mě mohl být i na internetu hodný.
Jsem fakt zvědavá, kdy se potkáme a jak to dopadne. Třeba to bude dřív než vyjde tento článek.
Psáno pro Proboha.cz