Na jaře i v létě nacházím spoustu drobných radostí. Ono to jde skoro samo. Když kolem sebe pozoruju, jak všechno kvete a potom dozrává, když se můžu vyhřívat na sluníčku a plavat v rybnících i řekách, hodně chodit po lesích nebo po kopcích, dýchám čerstvý vzduch a pojídám syrové ovoce a zeleninu, které jsem buď sama vypěstovala nebo přímo od pěstitelů koupila, zdá se mi ten život nějaký snazší, hezčí, barevnější a ryzí.
Jak začne žloutnout a opadávat listí, už je jisté, že to přichází. Konec drobných letních radostí. Musím se přeorientovat na radosti podzimní. Nepřicházím k nim tak automaticky jako v létě, ale také jsou snadno k mání.
Například světýlka, která s jarem rozvěsím po krajních prádelních šňůrách na balkoně, aby mi tam dělala atmosféru, když tam po práci odpočívám, tak ta světýlka uklidím. Ne ovšem do krabice k vánočním ozdobám, kam by správně patřila, ale nějak je namotám na tyčku na záclony v ložnici nad oknem. Šňůra je pořádně dlouhá, takže vyjde ještě na parapet proplétat se mezi květináči. V chladném období totiž odpočívám ve svém šedém křesle v ložnici a bez světýlek mi něco chybí. Jak v nitru zpracovávám temnotu a bolest, co jsem přes den nasbírala v rozhovorech s lidmi, potřebuju k tomu světlo. Nerozumím, jak to přesně funguje, ale vím jistě, že bez osamělých tichých chvil bych svůj život nezvládla. Ke světlu se upínám celou bytostí a světlo svíčky vlastně docela stačí.
Úderem podzimu mám velmi zvýšenou spotřebu čajů. Z letních úkrytů vytáhnu deky a vyperu je s nějakou příjemnou aviváží. Mám ráda, když deky voní. Po ulicích sbírám žluté listy a hladké kaštany. Nikdy se toho nenabažím. Každou zimu nosím v kapsách kabátu ten jeden nejhladší nejkulatější a zaručeně nejkrásnější kaštan. V sousední ulici roste stromořadí javorů a jejich žluté listy jsou ideální na kytice i na girlandy. Těmi zdobím dveře od bytu a někdy i skleněné dveře na balkon. Vždycky jsem to dělala, ale v posledních letech si na zlatém listí uvědomuju krásu stáří. Už se mě to taky týká. Své šediny mám ráda, ale někdy mě překvapí jiné stopy mého věku. Zlaté listy a zralá jablka jsou tak krásná věc, a přitom jsou už taky staré. I jako stará žena mohu být krásná a záleží mi na tom. Jen to takhle na podzim vyžaduje o trochu víc péče.
Na podzim zpracovávám různé plodiny, abych v zimě měla povidla, zmražené rajské polévky nebo sušené houby. Přitom si uvědomuju, že potřebuju zpracovat své letní zážitky a zkušenosti do krásných vzpomínek. Takové mentální zavařování může mít podobu alba fotek z letních cest, nebo rodinných snímků z různých oslav. Je důležité je popsat, kde jsme to byli a co se nám tam přihodilo, než to všechno zapomenu. Jsou to dobré zásoby na zimu. Kdybych měla během krátkých zimních dní třeba pocit, že jsem osamělá, že je mi smutno, že mě nikdo nemá rád nebo něco takového, vytáhnu album, uvařím si bramboračku s houbami a to zaručeně pomůže. Podzim je také plný radostí. Jen jsou trochu jiného druhu než ty jarní a letní.
Psáno pro Proboha!