Nikdy by mě nenapadlo, že se budu radovat ze smrti. A taky si ovšem myslím, že se neraduju ze smrti doslova, ale vypadá to tak. Když Rusko napadlo Ukrajinu, poprvé v životě se mne doopravdy dotkla bolest války. Poprvé jsem prožila, jaký strach vyvolává. V našem domě bydlela ukrajinská rodina a u ní se střídali příbuzní, známí, známí známých a jejich přátelé… na útěku. Přijeli, vykoupali se, vyspali se a pak, po dvou třech dnech pokračovali dál v cestě za bezpečím.
Zhruba v té době jsem začala sledovat pravidelné denní zpravodajství z války. Každý večer jsem otevírala tabulky s počty zabitých vojáků, koukala na počty zničených tanků, letadel, děl, zásobovacích vozidel a další vojenské techniky. Bylo zvláštní pozorovat seba samu. Jaké u toho mám pocity? Co ve mně způsobí úzkost a při jakých údajích se zaraduju?
Obvyklé popisy stavu, v jakém jsem zprávy pročítala, se obvykle vyjadřují slovy “husí kůže”, “mrazení v zádech”, “obcházelo mě”, “divně kolem žaludku”, “temná tíseň”. Nic z toho to nebylo doslova přesně ono, ale z každého trochu jsem určitě prožila. Jak hrozně mě trápilo a děsilo, když ruská armáda bombardovala ukrajinská města. Jak jsem byla zděšená a srdce se mi svíralo, když hlásili počty mrtvých civilistů. A jak jsem se bála radovat, když jsem pročítala tabulky s počty mrtvých ruských vojáků. Smím? Smím cítit uspokojení, že mrtvý už nikoho nezabije? Uvědomovala jsem si, že vojáci na obou stranách měli maminky, manželky, děti, že budou někomu chybět, když v boji zahynou. Ale přesto tu byl rozdíl.
Před smrtí mám respekt. Když se někdo rozhodne sám ukončit svůj život, je mi to líto. Říkám si, jak hrozné muselo být jeho trápení, že už neviděl jiné východisko. Vyčítám si, jestli jsem nemohla něco udělat, něco říct, nějak pomoci, pokud jsem toho člověka osobně znala. Netroufám si prohlásit, že já sama bych nikdy nic takového nemohla plánovat, protože nevím, v jakých situacích se mohu ocitnout a jaké utrpení by pro mne už bylo nesnesitelné. Ti mrtví Rusové ale nejsou sebevrazi, i když u mnohých to tak skutečně může vypadat. Přesto šli do boje dobrovolně, často nebo většinou za peníze. Tady mé pochopení končí. Nemám žádný soucit s člověkem, který jde zabíjet svého souseda a ničit jeho majetek. Nedovedu se vcítit do takového myšlenkového světa. Útočit na druhého a násilím jej přepadnout je velká nespravedlnost, s níž nelze souhlasit.
V bibli se píše, abychom se nepřidávali k většině, páchá-li tato nepravost. Možná je ruská armáda větší a lépe vyzbrojená, možná ji podporuje Čína, možná je silnější. Stejně budu fandit těm, kdo se brání přesile. S napjatou netrpělivostí budu čekat na každodenní zprávy z války a hledat ta čísla. Ano, nejvíc mě zajímají ta čísla, která říkají kolik mrtvých už nikoho nezabije, neznásilní, nevyrabuje, nezničí. Neraduju se ze smrti ruských vojáků, ale cítím drobnou úlevu, že Ukrajina je každým takovým krokem o něco blíže k vítězství, ke svobodě, k životu.
Psáno pro Proboha!